 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
||||||
|
Přesné údaje o tom, kdy se čaj poprvé objevil v Čechách, jsou zahaleny tajemstvím. O kávě víme, že ji v roce 1702 ve své kavárně v Brně servíroval pokřtěný Turek Ahmed. O dvanáct let později ji Armén jménem Deodatus Damajan představil Pražanům. O čaji však existují jen nepřímé náznaky: slovo čaj, jež se vyskytuje v literárních dílech a starých slovnících, či krásné porcelánové konvičky a šálky na čaj, vyrobené v Kunštátu v třicátých let 18. století, a které rozhodně nebyly vyrobeny jen pro obdivování. Jak se tedy čaj do Čech dovážel, jak se prodával a kde všude se s ním mohli Češi setkat? Neověřené prameny se zmiňují o kupci Janu Aloisovi Svatojánském, který na konci 18. století prodával čínský čaj v Praze v domě U Zlatého okouna. Nabízel jej prý v krabicích potažených atlasem. Patřil tedy k luxusnímu zboží. Dá se však usuzovat, že byl do Čech dovezen mnohem dříve.
Básník a slavjanofil Ján Kollár vydal v roce 1832 lyricko-epickou báseň o pěti zpěvech nazvanou Slávy dcera. Ve čtvrtém zpěvu nazvaném Léthe, ve znělce číslo padesát, se zmiňuje nejen o Číně a Japonsku, ale i o čaji.
Z porcelánu bílá Nankingského
Věže zrak můj nyní omráčí,
Císaře dva v její pavlači
Čínského, pak zříti Japanského;
Rájský čaj a punč jim do sličného
Nádobí Rus jeden natáčí,
Oba ctitelé a vzývači
Génia jsou byli slavjanského:
Davše onu ode Deržavina
Přeložiti Odu na Boha
V řeči, které Japan má a Čína;
A pak zlatem na hedbáví psanou
Zavěsiti k poctě, se mnoha
Blesky, nade paláců svých branou.
Báseň, která vznikla před téměř dvěma stoletími, je dnes velice těžko srozumitelná. Jazyk se změnil, dobové narážky vyvanuly v toku času. První verze Slávy dcery vyšla roku 1821. Když epos v roce 1832 vycházel potřetí, Kollár jej rozšířil na 615 znělek a připojil k nim obšírný Výklad čili Přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceři. Z přímětků ke znělce číslo padesát se dozvídáme, že v čínském Nankingu stávala tři sta let stará věž z porcelánu, že japonský císař nechal přeložit ódu na boha od ruského básníka Děržavina do japonštiny, vyšít zlatem na obrovský kus hedvábí a vyvěsit na chrámu v Edu. O čaji Kollár říká: Čaj Rusům značí to, co jinde the, či herbathé.
O čaji psal kolem roku 1845 i Karel Havlíček Borovský. Nejen v "Obrazech z Rusi", ale i v článcích týkajících se českého prostředí. Jsou to jen drobné zmínky. Za ukázku však rozhodně stojí fejeton od básníka a spisovatele Jana Nerudy, otištěný v Národních listech v roce 1874:
Pijeme kávu ve dne v noci, ráno hned po vyspání a na večer pro uspání, ráno k najedení a v poledne pro trávení. Káva je nám - alespoň v Čechách, kde čaje požívá se dosud málo - mezi nápoji tím, čím brambor a chléb mezi jídly… Čaj je nápojem jaksi modernějším než káva. Jako kdysi na něco jiného, zve se teď na čaj. Jmenuje se to všelijak - soiré, konversace, také někdy thée-dansant… U nás dosud nadvládá káva, jen ve městech zveme někdy na čaj. Považujeme to za aristokratické…
O čaji se vtipný glosátor Jan Neruda zmiňuje také ve fejetonu uveřejněném o pět let později. Vypráví se v něm o pouličních prodavačích čaje, kteří začali po Praze jezdit s vozíky a nabízet horký nápoj na zahřátí. A pokračuje:
Kdybych čtenáře nemiloval, mohl bych ho "při této vhodné příležitosti" snadno maltretovat obšírnou přednáškou o čaji. Mohl bych mu sdělit, že dle zcela věrohodné pověsti vyrostly první dva čajové keře z očních klapek, které sobě uřízl a zahodil zbožný poustevník, aby při modlitbách neusnul. Mohl bych zde ve známost uvést naprosto novou věc, že totiž čaj k nám přichází z Číny, z oné říše, která z naší kultury přijala jen kanóny a odpažnice (pozn. puška-zadovka) a v které panuje copatý císař tolika milionům čaj chlemtajících hub, kolik máme dní v roce. Že se tam pěstuje čaje nesmírné množství, od "cihlového", který slouží zároveň co peníz (peníze, které se mohou hned jíst a pít!), až do oněch druhů s pěknou vinětou vyrábitele, které tam mají týž sladký zvuk jako u nás Roederer nebo Veuve Cliquot. Když poprvé poslala kdys královna anglická královně francouzské trochu čaje darem, že jej francouzští kuchaři vařili a předložili co salát, atd. Teď už čaj zvítězil skoro všude nad kávou, jež vyšla od pramenů Nilu, a nad šokoládou, již nám Aztékové zůstavili v dědictví. Co jen na čajový servis je potřebí peněz: lesklé samovary, porculánové koflíky, stříbrné lžičky… Čaj prý ale sděluje mnohé vlastnosti dobré: spokojenost, veselost, důmysl, soudnost, podnikavost. Též tělesně prý účinkuje dobře, proti nezáživnosti a proti bolení hlavy, což tedy hlavně teď v masopustě může být důležité.
Tradiční "čajové"země - Čína, Japonsko a Indie - měly mezi českými umělci mnoho obdivovatelů. Spisovatel Julius Zeyer v roce 1884 vydal romantickou verzi legendárního příběhu z Japonska - Gompači a Komurasaki. V předmluvě se zmiňuje o jisté knize velké důležitosti pojednávající o spařování čaje, kterou napsal slavný Sóami. Malíř Quido Mánes, inspirován Orientem, namaloval roku 1856 obraz pojmenovaný Císař Čchien-lung píše ódu na čaj. Pražský Němec grafik a malíř Emil Orlik (1870-1932) pobýval dvakrát dlouhý čas v Japonsku. Japonské téma i okouzlení dřevoryty se promítlo do jeho díla uchovávaného v Národní galerii v Praze. Architekti vytvářeli v zámeckých zahradách repliky pagod a pavilonů v čínském slohu, jež přímo vybízely k labužnickému popíjení čaje. Najdeme je v Kroměříži, Vlašimi, Kynžvartu, Slezských Rudolticích, Lysé nad Labem i v Praze v košířském parku Cibulka.
Zvláštní kapitolu tvoří cestovatelé a dobrodruzi, kteří na konci 19. století Čínu, Japonsko a Indii navštívili. Patří k nim Josef Kořenský, Enrique Stanko Vráz, Joe Hloucha… Všichni se ve svých článcích, knihách a přednáškách o čaji často zmiňují. Mnozí se vepsali do české čajové historie, přestože o čaji nic nenapsali. Jako třeba Karel Řezníček, vzdělaný sládek z Hrubé Skály, jenž v roce 1894 z Japonska přivezl a sbírkám Náprstkova muzea věnoval několik kovových konvic na čaj. Dodnes jsou ozdobou expozice na zámku v Liběchově.
Významným čajomilcem byl cestovatel, spisovatel a sběratel japonského umění Joe Hloucha (1881-1957). Poprvé navštívil Japonsko v roce 1906 a vrátil se nadšen. Když se o dva roky později konala v Praze na Výstavišti Jubilejní výstava obchodní komory, postavil tu se svým bratrem japonskou čajovnu. Ve vzpomínkách vydaných v roce 1931 o tom Joe Hloucha vypráví:
Sám jsem načrtl tehdy přesný plánek a nákres pavilonu, který jsem ukázal architektovi prof. Kotěrovi, jemuž se velice líbil. Čajovna se stala tehdy velmi oblíbeným místem, obsluhoval Japonec, dvě Japonky a děvčata v japonských kimonech…
Časopis Český svět o této čajovně v jednom z červencových čísel roku 1908 napsal:
Vnitřek vás mile překvapí! Dlouhá síň, jednobarevné stěny, bílé dřevo trámů, několik obrazů pod stropem a několik starých originálů ve stínu kvetoucích třešňových větví. Vše je japonsky jednoduché - elegantní… Rozhlížíte se po čajovně, pátráte mezi stoly, návštěvníky hustě obsazenými. Kde je O-Mojo-san, malá japonská krasavice, o níž jste slyšeli tolik vyprávět, ta, jež se nelekala daleké cesty k nám do Prahy? Je maličká, křehoučká a něžná, spíše loutka než žena, spíše nějaká ozdůbka pro salonní skříň… V čajovně je živo, šumot hlasů rozléhá se síní, stopenou v měnivé světlo lampionů, děvčata v pestrých krojích se míhají kolem, odsunují a zavírají papírové dvéře. Venku svítí měsíc na zelené keře zahrady a pod střechou čajovny klidně září lampiony svým žlutavým světlem…
V čajovně se podával nejen čaj servírovaný po japonském způsobu, ale i sake a káva. A protože Hlouchův otec byl nájemcem pivovaru U Tomáše, nescházelo ani černé pivo. Rohože tatami zde chyběly, sedělo se u stolů a židlí. Ostatně zout si boty a usadit se na zemi by Pražáky asi příliš nenadchlo. Ne všem se čajovna líbila. Architekt Jan Letzel, který žil dlouho v Japonsku a proslavil se stavbou Průmyslového muzea v Hirošimě, napsal 6. července 1908 do Prahy profesoru Kotěrovi:
Pražskou výstavu představoval jsem si mnohem jinak, ovšem dostali se zase většinou "patentovaní" architekti ke slovu. Nás také baví každá maličkost, jakou je i ku příkladu Hlouchova Žaponská čajovna. Ten člověk tady byl a ani neví, jak vypadá čajovna! Ty Žaponky jsou prý z Vršovic a ta bouda, kterou postavil, je zrovna tak "echt". Brána, která je před vchodem (je jistě červeně natřená!), patří k žaponskému chrámu a ne k čajovně, domeček je úplně neslohově postavený a jeho značka na štítě (Maru-ki) docela nic neznamená. Přál bych tak našim lidem vidět zdejší čajovnu!
Čajovna byla mimořádně úspěšná a obyvatelé Prahy se do ní jen hrnuli. V říjnu výstava skončila a bratři Hlouchové dostali od známého podnikatele ing. Václava Havla, příležitost zařídit si čajovnu v suterénu nově postaveného paláce Lucerna. Podnik otevřeli v srpnu 1908 a nazvali ho Jokohama. Téměř ihned si získal velkou oblibu. Mezi personálem byla i jedna Japonka a jedna Číňanka. Joe Hloucha později řekl: proměnili jsme onu podzemní místnost v ulici japonského města.
Syn ing. Havla, Václav Matěj, ve svých vzpomínkách píše:
Čajovna měla u stolů asi dvě stě míst částečně umístěných v malých kójích s pergamenovými stěnami, bambusovým nábytkem, s lampiónovou dekorací a s japonierami dovezenými z Japonska cestovatelem Hlouchou. Obsluhující byly oblečeny v pravých japonských kimonech…
Začátkem první světové války se bratři Hlouchové vedení čajovny vzdali. Uvolněné prostory si pronajal jiný zájemce, který zde zřídil kavárnu s hudbou a restauračním provozem. Jméno Jokohama a výzdobu v japonském duchu si podnik zachoval až do roku 1924.
Čajovna na Jubilejní výstavě i podnik Jokohama zřejmě napomohly tomu, že se čaj začal lépe prodávat. Objevily se různé dovozní firmy. Majitel jedné z nich, jistý Zdenko Nikolau, nabízel obchodníkům jakéhokoli množství čaje z velkoobchodních skladů v Terstu. Vedl rozsáhlou reklamní kampaň podpořenou vydáváním tiskoviny nazvané Přítel čaje s podtitulkem "obrázkový časopis věnovaný milcům čaje". Protože se více než jedno vydání z roku 1910, označené číslem 5 ročníku XI., nedochovalo, jednalo se patrně o fikci, kterou Zdenko Nikolau dokládal dlouholetou tradici firmy v obchodování s čajem. Jen malá ukázka:
Já vím ze zkušenosti drahných let a co odborník předobře, co se i v těch největších obchodech za čaj prodává, a nerozčiluji se pranic nad oněmi vídeňskými majiteli čajáren, kteří čajemilovnému publiku horkou vodu obarvenou páleným cukrem klidně předkládají! Ale jsou ještě horší hříšníci! Čaj jen trochu slušný, jenž právě travou a v mléce mydlinami nepáchl, platil již za "znamenitý ruský čaj" a stál honem na 40 korun za kilogram. Této nejistotě učinil jsem založením mé firmy provždy konec. Zjednal jsem světlo do tohoto zákoutí a mohu se chlubiti, že teprve popularizováním mých tiskopisů, kde nepřetržitě jsem věcně o čaji vyprávěl, objasnil jsem obzor obchodníka i soukromníka pojednav o čaji, jeho původu, kultuře a výhodách, že naivní názory o císařských melanžích, Mandarinech, karavanách, báchorky o ruském čaji pak minulosti patří.
Je nutné se ještě zmínit o tom, že k jedné z prvních českých společností obchodujících s čajem patřila firma Josef Horn a spol., jež byla v roce 1885 založena v Chřibské v severních Čechách a kromě mletí a prodeje koření se věnovala také dovozu a balení čaje. K zajímavostem se řadí i pěstování čajovníků ve sklenících. Nejlepší výsledky měl ve třicátých letech dvacátého století podnikatel a pěstitel Arnošt Dadák z Valašského Meziříčí, který později proslul spíše obchodováním s kávou.
Před rokem 1989 to milovníci čaje neměli snadné. Monopolní národní podnik Balírny obchodu dovážel černý čaj ze Sovětského svazu a Indie, méně už z Cejlonu, Číny a Vietnamu. Ve velkém závodě v Jemnici na Moravě se čaj míchal, balil a distribuoval do obchodů. Vyráběl se zde i čaj v nálevových sáčcích, z nichž některé značky, jako například Pigi nebo Klub, přežily dodnes. Málokdy se však jednalo o kvalitní druhy čaje. Poměrně slušný sypaný čaj v plechovkách od firem Twinings, Lyons a Douwe Egberts se dal koupit v Tuzexu za bony. Sypaný čaj v krabičkách občas dovážel i podnik zahraničního obchodu Koospol a nabízel ho v luxusních prodejnách potravin Eso nebo v pražském Domě potravin. Pro dobrý čaj se jezdilo do NDR nebo do Maďarska, ale ani tam nebyl velký výběr. Situace se mírně zlepšila v osmdesátých letech, kdy byl v Praze otevřen obchod Káva a čaj na Národní třídě. Po dlouhou dobu to bylo jediné místo s větším sortimentem nejrůznějších dovozových sypaných čajů.
Na podzim roku 1985 začal v týdeníku Svět v obrazech vycházet seriál Příběhy čajového lístku, který psal Stanislav Bártl, novinář z Mladé fronty a autor knih s polární tématikou. K překvapení autora i redakce vzbudily články obrovskou pozornost a kolem Bártla se začali soustřeďovat lidé zajímající se o čajovou problematiku. Mezi jinými to byl Ota W. Dufek, zvaný Čaki, pozdější student čajového obřadu v kjótské škole Urasenke, a Aleš Juřina, po revoluci spoluzakladatel Spolku milců čaje. V říjnu 1987 bylo pod patronací Vědecko-technické společnosti v Praze založeno Čajové sdružení, jež připravilo několik přednášek, a v létě 1988 dokonce výstavu o čaji v Národním technickém muzeu. Navštívilo ji přes třicet tisíc lidí! Důležitou událostí byla i ukázka japonského čajového obřadu v Praze v dubnu 1989, kterou předvedla japonská manželka dr. Karla Fialy. Další významnou akcí sdružení se stal třídenní seminář na Zvíkově s názvem Čajování je vášeň, shodou okolností pořádaný v revolučních dnech 17. až 19. listopadu 1989.
V druhé polovině osmdesátých let byl v Jilské ulici v Praze otevřen podnik nazvaný Modrá čajovna. Zařízení se pokoušelo navodit orientální atmosféru použitím bambusu a papírových lampionů, číšnice tu chodily v dlouhých, snad indických róbách, ale na jídelním lístku se skvěly pouze tři, nanejvýš čtyři druhy čaje. Experiment skončil zhruba po roce a Modrá čajovna se stala obyčejnou restaurací s běžným sortimentem.
Po roce 1989 nastal velký český čajový boom. Především se začalo houfně cestovat, a to i do vzdálených orientálních zemí, kde se lze s čajem setkat na každém kroku. A v západních zemích lidé objevili speciální obchody s širokým sortimentem čajů. V červnu 1991 přijel do Prahy "guru" japonských čajových obřadů, Sóšicu Sen XV., velmistr školy Urasenke. Na Pražském hradě pro prezidenta Havla uspořádal čajový obřad, v chrámu sv. Mikuláše zasvětil čaj modlitbě za světový mír. Největší odezvu však mělo jeho vystoupení v Rytířském sále Valdštejnského paláce, kde se mnozí návštěvníci obřadu s překvapením dozvěděli, že čaj není jen povzbuzující nápoj, ale může mít i hluboký duchovní náboj. Pro milovníky čaje byla návštěva Sóšicu Sena XV. významným impulzem. Od tohoto roku se datuje rozvoj českého čajovnictví. V Praze a dalších městech začaly vznikat útulné čajovny, kde mohli návštěvníci ochutnat a koupit leckdy i vynikající druhy čaje.
Jeden z prvních kroků učinil po sametové revoluci Luboš Rychvalský, významný znalec čaje a nynější majitel pražské čajovny U Čajovníka na Boršově. Ke konci osmdesátých let podnikl měsíční cestu po Maroku. Tam se poprvé setkal s čajem jako se společenským nápojem. Na Silvestra 1989 spoluorganizoval ve smíchovském Domě kultury oslavu na počest zvolení Václava Havla prezidentem. Jak vzpomíná: Přemýšlel jsem, co udělat, a najednou mě napadla čajovna. V duši se mi najednou cosi uvolnilo a napovědělo mi, jak má vypadat prostor, ve kterém se lidi budou cítit příjemně.
Silvestrovská čajovna měla úspěch a Luboš Rychvalský začal plánovat co dál. U příležitosti divadelních poutí na Střeleckém ostrově podával čaj ve stanu, kam se vešlo sotva deset lidí. V září 1991 otevřel první pražskou čajovnu pod pevnou střechou v Roxy v Dlouhé ulici. Krátce potom s Alešem Juřinou a Jiřím Šimsou založili firmu Spolek milců čaje. V roce 1993 otevřeli na Václavském náměstí známou Dobrou čajovnu - Obchod čajem velejemným. To byl začátek největší sítě čajoven a obchodů s čajem v republice.
Po první pražské čajovně v Roxy si v roce devadesát dva otevřela čajovnu Hana Fišárková, filmová střihačka a dcera režiséra Vladimíra Síse, proslulého ctitele čaje. Nazvala ji U Zeleného čaje. Půvab čajovny umocňuje romantická poloha v Nerudově ulici na Malé Straně. V roce 1993, ani ne za čtrnáct dní po otevření Dobré čajovny na Václavském náměstí, hostila své první zákazníky Růžová čajovna v Růžové ulici. Další v pořadí byla čajovna Long Life v Hrzánské pasáži, kterou otevřela bývalá kurátorka Uměleckoprůmyslového muzea a spisovatelka Kateřina Klaricová. O rok později vznikl podnik U Zlatého kohouta založený společností Ambient. V roce 1996 tato firma otevírá další velice pěknou čajovnu s širokou nabídkou čajů v Záhořanského ulici na Novém Městě, kterou provozuje sesterská firma Amana, specializovaná na velkoobchod čajem. Jeden z majitelů Jaroslav Debřička říká: Čaj je pro mne boží dar a jsem velice šťastný, že ho mohu lidem rozlévat i prodávat domů.
Dnes je v Praze okolo padesáti čajoven. Ve většině z nich večer stěží najdete volné místo.
Čajová vlna, jež započala na počátku devadesátých let minulého století, je stále na vzestupu. Svědčí o tom množství nově vznikajících čajoven. V Čechách i na Moravě jich objevíte kolem dvě stě padesáti a stále vznikají nové. Mnohé čajovny se snaží napodobovat exotické prostředí, míchají prvky čínské, japonské, arabské i pseudoorientální. Punc originality jim dodává vybavení nábytkem, který často pochází z půd a skládek. Tento rys, typický pro irské hospody, čajovnám propůjčuje ležérnost, útulnost a nostalgickou, lehce meditativní atmosféru.
Jiné čajovny vsadily na obvyklý kavárenský interiér, na nic si nehrají, nesnaží se vytvořit či navodit určitou iluzi. I ony si našly své zákazníky. V posledních třech letech však nepřibývají. Možné vysvětlení podává Luboš Rychvalský: Čajovna musí být předěl mezi vnitřním a vnějším světem - něco jako kostel. Čajovna však nesmí mít vykřičenou myšlenku. Má to být prostor, který člověka vůní, teplem a tajemnem vtáhne dovnitř, prostor, který umožňuje imaginaci - intimně osvětlený, ale zase tak, aby si lidé mohli i číst. Musí být s maximální mírou vkusu přiměřeně vybavena věcmi, které mají estetickou a výtvarnou hodnotu. Pak už jen záleží na vkusu toho, kdo čajovnu staví, jaké použije materiály, nábytek a výzdobu.
Krátce po návštěvě čajového mistra Sóšicu Sen XV. vznikla v Česko-japonské společnosti sekce čaje. Navázala spolupráci se školou Urasenke, která se snaží ve světě propagovat čajový obřad, organizuje kongresy, vydává odbornou literaturu. Od dubna roku 2000 jsou díky Urasenke v novém centru Česko-japonské společnosti v Praze na Můstku zbudovány dvě čajové místnosti zařízené v japonském stylu. Slouží výuce čajového obřadu a dalším aktivitám v propagaci japonských kulturních tradic. Sóšicu Sen XV. tak uskutečňuje svoji ideu mezinárodního porozumění, kterou nazývá "mír u misky čaje".
| email: caj@thoma.cz || vyrobilo studio WebWorks.cz || bugreport: bugreport-caj@webworks.cz |