Příběh čaje
O knize Akce Výňatky Výstava Diskuse Kontakty
Čaj a Japonsko

Sen no Rikjú - král čajových chýší

Traduje se, že když chtěl Rikjú studovat umění čaje u Takena Džóóa, podrobil ho slavný čajový mistr následující zkoušce. Požádal ho, aby zametl zahradu. Ta však už byla velmi pečlivě uklizena. Rikjú se rozhlédl a bez zaváhání zatřásl několika stromy, jež v zahradě rostly. Sprška překrásně zbarvených podzimních listů se snesla na zelené mechy i omšelé kameny… Umělecké dílo bylo dovršeno. Teprve nyní zahrada získala atmosféru přirozené, člověkem téměř nedotčené krajiny. Džóó pochopil, že před ním stojí mimořádná osobnost prodchnutá duchem wabi. A dychtivého jinocha s potěšením přijal za svého žáka.

Pokud se popisovaná událost zakládá na pravdě, muselo k ní dojít v roce 1540. Právě v té době se podle dochovaných záznamů osmnáctiletý mladík Tanaka Joširó, jenž později proslul pod jménem Sen no Rikjú, stal jedním z Džóóových žáků. Nebyl v tomto směru žádným nováčkem. S uměním čaje se setkával od nejútlejšího věku.

Učednická léta

Přístavní město Sakai, kde se Rikjú v roce 1522 ve čtvrti Imači narodil, bylo v 16. století hotovou líhní skvělých čajových mistrů pocházejících z řad obchodníků. Joširó, syn z rodiny velkoobchodníka s rybami, nemohl být výjimkou. Už jako patnáctiletý mladík vedl čajová shromáždění, jichž se zúčastňovali vážení obchodníci a znalci čajového umění. V sedmnácti letech začal Rikjú studovat formální čajový styl šoinča u mistra Kitamuki Dóčina. O něco později se na Dóčinovo doporučení dostal do učení k Takeno Džóóovi, který ho zasvětil do wabiča. Mimo to se věnoval studiím zenu, nejprve u mistra Dairina z kláštera Nanšúdži, později u opatů Kókeie a Šonokua z Daitokudži. Přijal laické mnišské jméno Sóeki.

Ve dvaceti letech byl už Rikjú úspěšným a uznávaným čajovým mistrem, který ve svém obřadu spojoval to nejlepší z obou uvedených stylů. Nesporný talent a neobyčejné kouzlo osobnosti ho během života vyneslo na samý vrchol čajového umění i politického vlivu. V jednom z nejdrsnějších a nejkrvavějších období japonské historie - v období Azuči-Momojama (1568-1603) - dokázal ve své čajové chýši vytvořit ostrůvek klidu, míru a sociální rovnosti. Stal se čajovým mistrem i přítelem dvou vojenských vládců Japonska. O to horší a krutější byl jeho pád.

Oda Nobunaga, pán všeho pod nebesy

Zde je seznam hlav, odebraných zabitým na různých místech:
Kobata, otec a synové, celkem tři osoby;
dva bratři Takabatake Širóovi z Tódahary;
správce hradu Nišidahara…
otec a synové Takajovi z provinčního hlavního města - celkem tři osoby;
Kasuja Kurando, správce hradu Mibune;
Takenoja Ukon z Araki.
Při útoku na hrad Kikjó jich byly zabity tisíce jediným máchnutím meče včetně džónina Hattoriho. Co se týče zbývajících, mnozí byli sťati a jejich život ukončen…

(Stephen Turnball, Nindža - Kult japonského tajného boje bez příkras, překlad Ivan Fojtík, Naše vojsko, Praha 1994)

Z děsivého popisu zaznamenaného jedním z členů rodiny Hattori si můžeme udělat poměrně dobrou představu o době, v níž Sen no Rikjú žil a tvořil.

Na počátku 16. století byla země rozdělena mezi dvě stě padesát válčících knížat - daimjóů, nad kterými neměl císař ani poslední ašikagský šógun Jošiaki pražádnou moc. Neustálé krvavé bitvy a šarvátky krutě sužovaly celé Japonsko. Příležitosti stát se sjednotitelem a vládcem rozvrácené říše se chopil mladý a ctižádostivý Oda Nobunaga (1534-1582), daimjó malého panství Owari. Přestože za nevhodné chování na otcově pohřbu prý dostal přezdívku "velký hlupák", zcela určitě jím nebyl. Taktizováním, válečnou strategií a nebývalou krutostí se mu podařilo získat vládu nad více než třetinou země. Říkal si tenkadžin - vládce všeho pod nebesy. Zůstaly za ním potoky krve a statisíce mrtvých. Na cestě k moci se nezastavil ani před autoritou tradičních náboženství. V roce 1571 srovnal se zemí klášter Enrjakudži patřící vlivné sektě Tendai. O život přišlo na tři tisíce mnichů. Na jeho kontě je i jeden z nejukrutnějších masakrů japonských dějin, při němž bylo v roce 1574 v pevnosti Nagašima zaživa upáleno na dvacet tisíc stoupenců Ikkošú - Pravé Čisté země, včetně starců, žen a dětí.

Za své vojenské úspěchy vděčil Oda Nobunaga především své třítisícové jednotce mušketýrů. Skvěle secvičení vojáci obratně střídající řady dokázali vystřelit každých deset vteřin! Přitom s mušketami a střelným prachem se Japonci seznámili teprve v roce 1543, kdy k japonským břehům tajfun náhodně přivál portugalské obchodníky. Nobunaga byl cizincům příznivě nakloněn a nijak nebránil ani poměrně úspěšnému působení evropských misionářů, kteří se v Japonsku objevili jen o pár let později. K prvním z nich patřil španělský jezuita František Xaverský.

Čajové nádobí jako odměna i válečná kořist

Za zmínku určitě stojí, že Nobunaga, který si velmi cenil čajového umění a sám se jím vášnivě rád zabýval, často odměňoval své oblíbence i vojevůdce za zásluhy a vyhrané bitvy drahocenným čajovým náčiním, či závěsnými svitky, jež zdobily čajové místnosti. Také on je rád dostával a ještě raději rekvíroval. Darování proslulých čajových potřeb, ať už dobrovolné nebo jako výraz kapitulace a podřízenosti, se stalo velice rozšířeným politickým prostředkem.

Když Nobunaga v roce 1568 porazil klany Mijoši a Macunaga ovládající Kjóto a okolí, obdržel od Hisahideho Macunagy slavnou vejcovitou čínskou nádobu na čaj nazvanou Cukumogami. Daimjó ze Surugy byl zase okolnostmi přinucen darovat Nobunagovi kadidelnici známou jako Čidori. Podobných příkladů by se našla řada.

Příběh vypovídající o rozpolcené duši znalce a milovníka čaje je spojen s Hisahidem Macunagou, který se v roce 1577 proti Nobunagovi vzbouřil, ale byl v bitvě na hoře Šigi poražen. Předtím než spáchal seppuku (harakiri) - rituální sebevraždu, při níž si předepsaným způsobem mečem rozpáral břicho, jak se na přemoženého japonského bojovníka sluší, rozbil svůj oblíbený čajový kotlík Hiragumo. Nesnesl představu, že by se dostal do Nobunagových rukou, tak jako předtím nádobka Cukumogami.

Jak vysoko stál v té době čajový obřad na žebříčku společenských hodnot, dokresluje skutečnost, že v roce 1578 směl generál Hidejoši odměnou za vítězství na válečném poli připravit a podávat svému vládci čaj!

Při této příležitosti Hidejoši použil slavný čajový kotlík Otogoze, který mu Nobunaga daroval.

Sakaiské čajové a politické intermezzo

V roce 1568 Nobunaga ovládl téměř celé střední Japonsko a zatoužil si podmanit i bohaté přístavní město Sakai. Podle deníku čajového mistra Cúdy Sógjúa se zpočátku sakaiští obyvatelé nechtěli Nobunagovi poddat a chystali se k obraně. V pečlivě vedených zápiscích se lze dočíst, že bylo evakuováno cenné čajové náčiní, teprve pak ženy a děti. I když je nutné vzít v úvahu, že deník psal člověk tělem i duší propadlý čaji, přece jen z toho vyplývá, jak důležitou roli hrál čaj v životě sakaiských obchodníků a jak pro ně muselo být těžké, že v časech ohrožení na několik dlouhých měsíců ustala veškerá čajová setkání.

Naštěstí vše skončilo dohodou přijatelnou pro obě strany. Na smírném řešení se významně podílel sakaiský čajový mistr Imai Sókjú, jenž mocného nepřítele osobně navštívil a věnoval mu skvostné čajové náčiní. Na Nobunagu dar udělal patřičný dojem. Dovedl si dobře spočítat, že bohatí obchodníci a uznávaní čajoví mistři mu budou prospěšní spíš živí než mrtví. V té době se umění čaje stalo ve vybrané společnosti téměř nezbytnou součástí života a znalci čaje byli váženými a vítanými hosty všech znesvářených stran, čehož Nobunaga dovedl skvěle využít k výměně informací i politickým jednáním. Navíc ho sakaiští obchodníci díky svým četným kontaktům dokázali i ve válečných časech zásobovat veškerým potřebným zbožím, včetně pušek, střelného prachu a kulí. Zbraně mu dodával i sám Rikjú. Svědčí o tom dochovaný dopis, v němž mu Nobunaga kromě jiného píše:

Ohledně odjezdu do Ečizenu doručen jeden tisíc kulí do mušket. V pořádku obdržen dar z daleka. Pověřuji svého posla Haradu, guvernéra z Biččú, aby vyřídil mé díky.

9. měsíc, 16. dne, Tenšó 3 (rok 1575)

(Beatrice M. Boddart-Bailey, Čaj a politika v Japonsku na sklonku 16. století, Čajový list. Santini, Brno 1991)

Rikjú a Nobunaga

Sen no Rikjú na dobové kresbě
Sen no Rikjú na dobové kresbě

Kdy se Nobunaga a Rikjú spolu poprvé osobně setkali, není úplně jasné. Z deníku čajového mistra Imaie Sókjua lze usoudit, že to bylo 1. dubna roku 1570. Stručný lakonický zápis k tomuto datu zní:

Macui Júkan sdělil, že Nobunaga zatoužil prohlédnout si všechny slavné čajové nádoby a náčiní ze Sakai, které se dnes nacházejí v Júkanově rezidenci. Já sám jsem Nobunagovi nabídl nádobu Macušima a obrazy koláčků z mé vlastní sbírky.

Následující den Sóeki (Rikjú) podával řídký čaj (usuča) v Nobunagově přítomnosti. Později mi Nobunaga dal nějaké oděvy a mnoho stříbrných mincí.

(Herbert E. Plutschow, Historical Chanoyu, The Japan Times, Tokyo 1986)

Čaj pro Nobunagu připravoval Rikjú i při dalších příležitostech. Například v roce 1575, kdy Oda Nobunaga na oslavu vítězných bitev sezval sedmnáct nejslavnějších čajových mistrů a Rikjú byl pověřen vedením obřadů. Cti stát se Nobunagovým čajovým mistrem s ročním služným tři tisíce koku rýže* se mu dostalo o něco později při příležitosti dokončení hradu Azuči.

Na kopci uprostřed města postavil Nobunaga svůj palác a hrad, který lze z hlediska architektury, pevnosti, bohatství a nádhery přirovnat k největším stavbám v Evropě. Je obehnán silnými, dobře stavěnými zdmi, které jsou přes šedesát pídí vysoké a na některých místech jsou ještě vyšší; uvnitř je mnoho krásných a vybraných domů, z nichž všechny jsou zdobeny zlatem a jsou tak útulné a vkusné, že snad dosahují vrcholu lidské elegance. Uprostřed se nachází věž, kterou nazývají "tenšu" a ta má ve skutečnosti mnohem vznešenější a okázalejší vzhled než naše věže. Skládá se ze sedmi pater, která jsou zevnitř i zvenku navržena v krásném architektonickém stylu; říkám zevnitř i zvenku, protože vnitřní stěny jsou bohatě zdobeny zlatem a různými barvami a vnější stěny množstvím různých barev…

Jednoduše řečeno, celek je velice krásný, vznešený a oslnivý. Jelikož je hrad posazen na vyvýšenině a sám se tyčí do výše, vypadá, jako by dosahoval do oblak, a je vidět ze široka daleka. Skutečnost, že hrad je celý vybudován ze dřeva, není vůbec zřejmá ani zevnitř, ani zvenku, protože působí, jako by byl vystavěn z kamene a mramoru.

(Martin Collcutt, Marius Jansen, Isao Kumakura, Svět Japonska, překlad Radmila Duroňová. Knižní klub, Praha 1997)

Nebýt popisu portugalského misionáře Luise Froise (1532-1597), který v Japonsku strávil více než třicet let, asi bychom si těžko dovedli představit ohromující nádheru Nobunagova nově vybudovaného sídla, protože bylo v roce 1582, za necelých deset let po svém dokončení, vypáleno.

Naskýtá se otázka, proč vlastně Nobunaga libující si v přepychu a okázalosti nalezl zalíbení v Rikjúově čajové estetice, jež dávala přednost prostotě a jednoduchosti? A co Rikjú? Čím mohl krutý a megalomanský Nobunaga imponovat vzdělanci, který při svých čajových setkáních zavedl princip rovnosti a pokorného souznění s přírodou? Jaký byl vlastně jejich vzájemný vztah?

V první řadě určitě jako pána a jeho vazala, ale také jako dvou rovnocenných znalců čajového umění. Další možnost nabízí dopis, jenž Rikjú napsal jednomu z význačných obchodníků:

Tvá tehdejší návštěva mě velmi potěšila. Co se týče kotlíku Jošii, jeho krása mne opravdu překvapila. Jak bylo slíbeno, posílám ti koncept dopisu, který má být poslán s Nobunagovou pečetí a adresován Hatóovi (Hidejošimu), a také plánek hradu Tottori.

Bylo by nejlépe, kdybys mi plánek hradu vrátil. Ponecháš-li si jej tři nebo pět dní, každý by měl možnost se na něj podívat…

Pokud zašleš Jeho Veličenstvu (Nobunagovi) gratulační dar, bylo by vhodné zaslat mu výše uvedený kotlík, neboť po něm Koreniči (Akeči Micuhide) pravděpodobně touží.

(Beatrice M. Boddart-Bailey, Čaj a politika v Japonsku na sklonku 16. století, Čajový list. Santini, Brno 1991)

Z toho, že Rikjú vlastnil koncept Nobunagova dopisu generálovi Hidejošimu a navíc i plánek hradu Tottori, který Hidejoši o něco později dobyl, vyplývá, že se aktivně podílel na politickém dění. Nebyl tedy jen Nobunagovým čajovým mistrem, ale i poradcem, prostředníkem a informátorem.

nacume
Tato půvabná laková nádobka nacume určená na práškový čaj mačča patřila Sen no Rikjúovi.

Osudové čajové náčiní

Zda uznávaný znalec čajového obřadu generál Akeči Micuhide dostal zmiňovaný kotlík Jošii, jak bylo Rikjúovým přáním, se už asi nedozvíme, jisté však je, že pokud vzácný dar obdržel, neodvrátilo ho to od připravované zrady. Ještě více než po skvostném čajovém náčiní totiž toužil po uchvácení moci.

Příležitost se mu naskytla v červnu roku 1582, kdy ho Nobunaga poslal v čele třicetitisícové armády pomoci Hidejošimu při obléhání pevnosti Takamacu. Sám Nobunaga se ještě pozdržel, protože chtěl ve svém kjótském sídle v klášteře Honnódži pozvaným dvořanům při čajovém obřadu předvést své skvostné čajové náčiní. Touha pochlubit se unikátní sbírkou se mu stala osudnou. Poklidnou noc přerušila střelba a vojenský ryk. Akeči Micuhide zaútočil na svého vládce, střeženého jen několika členy osobní družiny. Zaskočený Nobunaga s paží roztříštěnou kulí z arkebuzy po krátké obraně ustoupil do chrámové síně, kde spáchal seppuku. V plamenech, jež klášter vzápětí zachvátily, shořelo i třicet šest kusů z drahocenné sbírky čajového náčiní.

Ze svého vítězství se zrádný generál dlouho netěšil, protože většina Nobunagových vojáků mu odmítla poslušnost. Za pouhých osm dní byl v bitvě u Jamazaki Hidejošim poražen. V obklíčení nežádal o milost pro sebe ani svoji rodinu, ale měl obavu o osud své sbírky čajového náčiní. Aby nedošla úhony, tak jako sbírka Nobunagova, raději ji odevzdal nepříteli. Teprve potom vlastní rukou ukončil svůj život.

Syn rolníka vládcem Japonska

Nobunagův mstitel generál Hidejoši (1536-1598) se okamžitě chopil příležitosti stát se jeho nástupcem. Tento syn prostého rolníka z vesnice Nakamura, jenž byl v mládí pro svou ošklivost přezdívaný "Opičák", měl za sebou strmou kariéru v Nobunagově vojsku, kde se osvědčil jako geniální stratég a obratný politik. Svých zkušeností a schopností využil i nyní. Vojenskou silou i diplomatickým vyjednáváním se mu v následujících deseti letech podařilo ovládnout téměř celé Japonsko. V roce 1585 byl jmenován regentem (kampaku), o rok později nejvyšším státním ministrem a císař mu udělil rodové jméno Tojotomi. Při velkolepé audienci v novém kjótském sídle mu za přítomnosti císaře složili vazalský slib mnozí daimjóové ze starobylých rodů. Ovšem Hidejoši z taktických důvodů často uděloval knížecí léna i lidem neurozeným.

Hidejoši, politika a čajoví mistři

Nikdy nebudu schopen zapomenout, ani v tomto životě, ani v příštím, na všechny pochvaly a odměny, které jsem od Pána (Ody Nobunagy) obdržel, zvláště na Tanšu Kamejama a další čajové náčiní, které mi daroval. Velmi si vážím i jeho povolení předvádět čajový obřad, navzdory omezení, které na tento úkon ukládal. Když pomyslím na přízeň, kterou mne tak laskavě zahrnoval, prolévám slzy dnem i nocí a postarám se, aby jeho rodina měla veškerou péči a ochranu…

(Herbert E. Plutschow, Historical Chanoyu, The Japan Times, Tokyo 1986)

napsal Hidejoši těm členům rodu Oda, kteří přežili Akečiho zradu. Jak je z dopisu zřejmé, nadevše si cenil toho, že se díky Nobunagově přízni mohl s uměním čaje seznámit. A čajových mistrů při politických machinacích využíval stejně obratně jako Nobunaga. Zdá se, že i oni se veřejného dění rádi zúčastnili. Rikjúova role v této oblasti je očividná. Zachoval se dokument, v němž jeden z provinčních knížat doporučuje svým poddaným, ať se v politických záležitostech obracejí především na Rikjúa a Hidejošiho bratra Hidenagu.

Rikjú však byl především proslulým čajovým mistrem a Hidejoši mu po dlouhou dobu dával přednost před ostatními vyznavači čajového umění. Pověřoval ho vedením mnoha důležitých čajových shromáždění vedených ve stylu šoinča i wabiča. První zdokumentované setkání Hidejošiho a Rikjúa se odehrálo 12. června 1581, kdy Hidejoši uspořádal čajové setkání na hradě Himedži s poetickou přezdívkou Sněžná volavka. Při svém čanoju Hidejoši na Rikjúovu počest použil kotlík, který od něho dostal darem.

Se sakaiskými obchodníky a čajovými mistry se Hidejoši setkával poměrně často už v dobách, kdy sloužil Nobunagovi. Mimo jiné od nich jako daň pro svého pána vymáhal vzácné čajové náčiní. S nimi pronikl do tajů čajového obřadu. K jeho učitelům patřil i Cúda Sógjú, z jehož deníků je zřejmé, že při válečných taženích za Hidejošim často dojížděl do vojenských táborů na čajová setkání. Stejně tak i ostatní čajoví mistři včetně Rikjúa.

Cesta čaje na bitevních polích

Z dnešního pohledu lze těžko pochopit, jak se mohlo umění čaje, zaměřené na prožitek krásy a souznění s přírodou, stát součástí krvavých a krutých válek. Japonští vojevůdci a válečníci neznali soucit a slitování a poražené nepřátele většinou nemilosrdně vyvraždili i s celou rodinou, včetně nemluvňat. Zároveň však byli fanatickými hledači krásy a smyslu bytí. Rádi se obklopovali jedinečnými uměleckými výtvory člověka i přírody. Například Hidejoši s sebou všude vozil obrovský kámen zvaný Fudžito - pečlivě zabalený do hedvábí a střežený skupinou samurajů. Z kamene vyzařujícího tajemné kouzlo prošlých věků čerpal sílu a vnitřní jistotu. Podobně působil i vysoce kultivovaný a do posledního gesta promyšlený čajový obřad. Umožňoval alespoň na chvíli zapomenout na krutou životní realitu a během vypjatých válečných situací přinášel odpočinek pro tělo i duši. Navíc se stal skvělým prostředkem při výcviku v sebeovládání a usnadňoval dosažení duševní rovnováhy potřebné před závažným rozhodnutím.

Dá se však předpokládat, že čajová shromáždění konaná uprostřed válečné vřavy sloužila nejen k uklidnění a soustředění mysli, ale i k výměně citlivých politických informací a k utajeným diplomatickým jednáním.

Vchod do čajové chýše
Čajovou chýši (sóan) v zahradě Kótoin vybudoval vynikající válečník a známý čajový mistr Hosokawa Sansai, jenž patřil k oblíbeným žákům Sen no Rikjúa. Na pravé straně je vidět vstup nidžiriguči, který má svými malými rozměry přinutit návštěvníky obřadu pokleknout, a tím symbolicky odložit svou pýchu...

Je dobré na chvíli odložit meč a sklonit hlavu

Když se čaj připravuje
z hlubokých vod mysli,
jejichž hloubka
je nekonečná,
pak teprve přichází čanoju…

(Diana Rossen, Rádce milovníka zeleného čaje, překlad Markéta Janouchová. Pragma, Praha 2000)

Tuto báseň věnoval Hidejoši Rikjúovi na důkaz, že si váží jeho pojetí čajového obřadu. Vztah vojenského vládce Hidejošiho a Rikjúa byl zpočátku velmi vřelý a Rikjú Hidejošimu připravoval čaj při mnoha válečných taženích. Zúčastnil se i bitvy u Jamazaki v roce 1582, která odstartovala Hidejošiho nástup k moci. Jen kousek od hrůzných válečných výjevů nalezl Rikjú u kláštera Mjókian příjemné zákoutí s výhledem na řeku Jodo a postavil tu prostou čajovou chýši Taian, zcela prodchnutou duchem wabi.

Rozměr čajové místnosti zmenšil na dvě tatami. Úzkým a nízkým vchodem nidžiriguči o rozměrech 91×84 centimetrů donutil Hidejošiho před vstupem do prostoru čajovny odložit meče, schýlit hlavu a padnout na kolena. Rikjú tím chtěl vyjádřit, že ne vždy a všude platí síla zbraní, pýcha a moc.

Předpokládá se, že se inspiroval malými dveřmi zvanými kirido, kterými vchází na scénu muzikanti a chór divadla nó a jež symbolicky oddělují tzv. "svatý svět", to znamená jeviště, od běžného každodenního dění. I skulinou se dá vstoupit do ráje, říká japonská lidová moudrost. Podle této teorie, pokud člověk projde malým otvorem, cítí se jako znovuzrozený - čistý a nevinný, jako by právě prošel mateřským lůnem.

S nidžiriguči souvisí katanakake - stojánek umístěný před vchodem, který Rikjú navrhl, aby si bojovníci měli kde odložit své meče před vstupem do čajovny, malého mikrokosmu, kde vládne pokoj, klid a mír.

Zašifrované poselství Hidejoši beze zloby přijal. Dokonce existuje záznam, že dne 7. listopadu 1582 zde on sám připravoval čaj pro sakaiské čajové mistry: Cúdu Sógjúa, Rikjúa a jeho žáka Jamanoue Sódžiho.

Čajový pavilon Taian se zachoval do dnešních dob a patří k japonským národním pokladům.

Čajová místnost
Prostá čajová místnost v Udži je vytvořena jako prostor naplněný úctou a pokorou (kei)...

Čaj v Horské vesnici

Za Rikjúova osobního dozoru byla v areálu ósackého hradu v duchu wabi postavena i další proslulá čajová místnost, nazvaná Jamazato no Seki - Horská vesnice. Zasvěcení prosté rustikální čajovny o rozměrech dvou tatami proběhlo v roce 1584. Rikjú společně s Imaiem Sókjuem zde podávali čaj bohatému obchodníkovi a čajovému mistru Kamiju Sótanovi z přístavního města Hakaty na ostrově Kjúšú. Téměř s jistotou se dá říct, že tento čajový obřad měl politický záměr a Hidejoši se prostřednictvím mistra Sótana snažil získat obchodníky z Hakaty na svou stranu před zamýšleným vojenským tažením na Kjúšú.

Hidejoši byl Horskou vesnicí okouzlen. Protože byla postavena z lehkých přírodních materiálů a dala se snadno rozebrat a znovu postavit, bral si ji na cesty i válečné výpravy. Měl ji s sebou i v roce 1584 při dobývání Kjúšú. Po vítězných bojích pro něj Rikjú uprostřed borového háje na půvabném hakatském pobřeží uspořádal čanoju, při němž se v Horské vesnici vůně moře a borovic mísila s vůní a chutí vzácného čaje.

Čajovna Jamazato byla později, už po Rikjúově smrti, instalována na hradě Fušimi, který si Hidejoši nechal postavit na vršku Momojama v Kjótu.

Zlatá čajová komnata

Přestože byl Hidejoši vlastně neomezeným vládcem země, přízní a uznáním císařského dvora se cítil velice polichocen. Když mu císař Ogimači za úspěšné kjúšúské tažení v roce 1585 udělil titul kampaku - regent, Hidejoši pro něj v císařském paláci osobně připravil a podával čaj. Při obřadu mu asistoval Rikjú, jenž si pro tuto příležitost musel změnit laické buddhistické jméno Sóeki na vznešenější Sen no Rikjú, jinak by do císařského paláce nesměl vůbec vstoupit. Čanoju bylo vedeno v Rikjúově duchu preferujícím prostý styl wabi.

O půl roku později Hidejoši opět pozval císaře na čajový obřad. Setkání však proběhlo v naprosto odlišné atmosféře.

Z úcty k císaři, ale také na důkaz vzrůstající moci a bohatství, nechal Hidejoši v císařském paláci postavit podivuhodnou čajovou místnost, v níž se dominantním prvkem stalo zlato. S temně rudým evropským kobercem, který pokrýval podlahu o velikosti tří tatami, příjemně kontrastoval teplý svit stěn pokrytých zlatými pláty. Z ryzího zlata bylo i nádobí a čajové náčiní, včetně poličky daisu, přenosného ohniště furo i nádobky na práškový čaj nacume. Prostě vše, kromě textilií, dřevěné či bambusové lžičky čašaku na nabírání čajového prášku a časenu - bambusové štětky na šlehání čaje, se blýskalo honosným zlatým třpytem.

Po skončení čajového obřadu byla zlatá čajovna rozebrána a z císařského paláce odvezena. Hidejoši ji nadále používal v případech, kdy chtěl udělat patřičný dojem. Například v roce 1587 ji předvedl jezuitským misionářům a v roce 1592 v ní na Kjúšú hostil čínského vyslance.

Podle mínění některých badatelů zlatá komnata znamenala Hidejošiho odklon od filozofie wabiča, a tím naznačila jeho budoucí rozpory s čajovým mistrem Rikjúem. Ovšem z dobových záznamů je patrné, že Hidejoši přeci jen raději zval hosty na čajový obřad do prosté čajovny Jamazato, kterou mu navrhl Rikjú.

Nádržka na vodu
Nádržka na vodu před čajovou chýší slouží k očistě před čajovým obřadem a symbolizuje čistotu a upřímnoust (sei)...

Legendární čajová slavnost v Kitano

Tímto oznamuji, že bude uspořádáno velké čajové setkání v borovém lese u chrámu Kitano, které bude trvat deset dnů a začne, pokud počasí dovolí, prvního dne desátého měsíce. V této souvislosti jeho Excellence Hidejoši vystaví celou svoji kolekci slavných čajových potřeb bez výjimky tak, aby ji všichni zájemci mohli spatřit.

Všichni ctitelé čanoju, ať už to jsou válečníci ve službě, měšťané, rolníci, i ti nižšího postavení, mohou přinést svůj kotlík, šálek a čaj. Ti, kteří čaj nemají, si mohou přinést na přípravu nápoje rozemletou rýži…

(Sen Soshitsu XV., Japanese Way of Tea. University of Hawai'i Press, Honolulu 1998)

Takovéto oznámení si mohli v roce 1587 obyvatelé Japonska přečíst na mnohých místech země. V té době už měl Hidejoši za sebou řadu úspěchů. Zatoužil však natrvalo vstoupit do světa, který miloval téměř stejně jako přepych, bohatství a moc, do království čajového umění. Za pomoci Sen no Rikjúa se rozhodl uspořádat obrovské čajové shromáždění, které by v historii čanoju nemělo obdobu.

Účast byla velkolepá. V borovém háji ve svatyni Kitano Tenmangú poblíž Kjóta se sešlo na osm set čajových mistrů ze všech společenských vrstev. Své čajové umění tu předváděl i budoucí vládce Japonska daimjó Tokugawa Iejasu. Tisíce zvědavců měly možnost zhlédnout slavnou zlatou čajovnu instalovanou v chrámové svatyni. Velkým lákadlem se stala Hidejošiho kolekce vzácného čajového nádobí a náčiní. Kromě věcí používaných slavnými čajovými mistry Muratou Šukóem a Takeno Džóóem tu byly k vidění i skvosty z bývalé ašikagské sbírky, jako např. Jü Čchienův obraz Chrámový zvon ve večerní mlze a kaligrafie význačných zenových mistrů. O průběhu a atmosféře setkání se můžeme dočíst v zápiscích čajového mistra Jošidy Kanemiho. Sděluje, že cítil povinnost se čajové slavnosti zúčastnit. Aby se situace zhostil se ctí, za sto stůčků vzácné látky zakoupil nový čajový kotlík navržený samotným Rikjúem.

Ze zápisů dále vyplývá, že návštěvníci bez jakéhokoli rozdílu společenského postavení mohli sledovat, jak provádí čajový obřad sám vládce země Hidejoši, slavný Rikjú, či téměř neznámý čajový mistr z odlehlé provincie. Zcela určitě se zde uplatnil Rikjúův názor, že na "cestě čaje" neexistují žádné sociální rozdíly a při čajovém obřadu jsou si všichni rovni. Dokonce, pokud jsou hlavními hosty, se po dobu trvání čanoju mohou ti níže postavení stát výše postavenými.

O cti být pohoštěn čajem od Hidejošiho a nejvýznamnějších čajových mistrů se losovalo. Podle Jošidy Kanemiho se tímto způsobem formovaly skupinky po čtyřech či osmi osobách. Za necelé dva dny trvání slavnosti prý čtyři nejslavnější mistři - Hidejoši, Sen no Rikjú, Cúda Sógjú a Imai Sókjú - stihli ve svých chýších pohostit na osm set tři hostů!

Hidejoši byl po dobu slavnosti skvěle naladěný a se zájmem sledoval práci ostatních zúčastněných. Velkým dojmem na něj zapůsobil čajový mistr Hekičan, jenž své jedinečné čajové umění ve stylu wabi předváděl pod červeně nalakovaným deštníkem zastiňujícím plochu sotva jednoho a půl tatami.

Přestože čajová slavnost v Kitanu trvala místo deseti dnů necelé dva, Hidejošiho záměr se zdařil - stala se legendou, která přetrvala staletí. O tom, proč byla náhle druhý den ukončena, panují dohady. Mluví se o nepokojích na Kjúšú, či o vražedném spiknutí osmi kjótských čajových mistrů. Co bylo skutečným důvodem, nikdo neví. S určitostí však lze říct, že od té doby mezi Hidejošim a Rikjúem nastalo citelné ochladnutí vztahů, které později vyústilo v tragédii.

Rikjú a Hidejoši

Hidejošiho láska k čaji byla Rikjúovým štěstím a zároveň neštěstím. Nejprve byly vztahy mezi nimi v pořádku. Čanoju se pod Hidejošiho sponzorstvím stal vášní. Nabízel kultivovanost pro samuraje, symbol bohatství pro obchodníky a kulturní legitimitu pro Hidejošiho. Rikjú byl na vrcholu čajového světa.

(Martin Collcutt, Marius Jansen, Isao Kumakura, Svět Japonska, překlad Radmila Duroňová. Knižní klub, Praha 1997)

Z úryvku knihy Svět Japonska, sepsané renomovanými historiky, se můžeme v působivé zkratce dozvědět téměř vše, co se přihodilo ve dvou dějstvích jedinečného historického dramatu, v němž hlavní roli sehrál: Hidejoši - vládce nad životem a smrtí, Rikjú - proslavený čajový mistr a čaj - kultivovaný nápoj, jenž natrvalo vstoupil do japonské kultury a historie. Ve třetím jednání odehrávajícím se po čajovém shromáždění v Kitanu však nastává obrat. Doposud protěžovaný čajový mistr upadá v nemilost. Čím vlastně Rikjú proti sobě Hidejošiho popudil? Důvodů se nabízí hned několik.

Možná se na slavnosti naplno projevily rozpory v jejich pojetí čajového obřadu. Hidejoši milující rozmařilost a přepych se stále více přikláněl k honosným formám obřadu, zatímco stárnoucí Sen no Rikjú, v němž narůstal smutek nad ztrátou iluzí, množstvím zmařených životů i nadějí, se toužil vzdálit veřejnému životu. V prosté čajové chýši se za pomoci těch nejjednodušších prostředků snažil vytvořit prostředí, kde zmizí společenské rozdíly a všechny účastníky obřadu prostoupí pocit souznění a harmonie. Navíc si Hidejoši v Kitanu zřejmě naplno uvědomil nespornou a přirozenou autoritu, jíž Rikjú ve světě čaje požíval. Čajový mistr Jamanoue Sódži ve své knize napsal:

Protože Rikjú je mistr, není nevhodné, jestliže svobodně poruší "cestu čaje", změní hory na údolí, západ na východ.

(Tamtéž)

Takový názor dokázal despotický Hidejoši, jenž sám sebe pokládal za nejlepšího z nejlepších, určitě jen těžko překousnout.

Rikjúův žák Jamanoue Sódži se zprvu hřál na výsluní vládcovy přízně, avšak pro břitký jazyk se náladovému Hidejošimu brzo znelíbil. Stal se potulným čajovým mistrem, nějaký čas dokonce strávil u Hidejošiho nepřátel z rodu Hódžó na hradě Odawara. Po dobytí tohoto posledního centra odporu se Sódži na Rikjúovu přímluvu směl znovu vrátit mezi Hidejošiho čajové mistry. Štěstí mu to však nepřineslo. Nedal si pozor a nešťastnou poznámkou Hidejošiho znovu urazil. Následoval krutý trest. Na vládcův příkaz mu kat odsekl nos a uši. Jeho osud se stal předzvěstí Rikjúova konce.

Na tragickém vyústění života slavného čajového mistra mohl mít vliv i jeho nesouhlas s Hidejošiho plány na dobytí Koreje a Číny a stoupající prestiž čajových mistrů z přístavního města Hakaty, z kterého se chystal Hidejoši vojenské výpady uskutečnit. Dalším z důvodů se zřejmě stal i vstřícný postoj, jenž Rikjú, na rozdíl od Hidejošiho, zaujal ke katolickým misionářům a japonským katolíkům vůbec. Když k tomu přičteme smrt Rikjúova velkého příznivce - Hidejošiho bratra Hidenagy, dvorské intriky a pomluvy, Hidejošiho prchlivost a zřejmě i latentní duševní chorobu, nutně z toho vyplyne, že Rikjúova pozice jako vládcova přítele a rádce byla více než otřesena. K vynesení rozsudku smrti pak stačila pouhá záminka.

Stezka
Stezku, jež stoupá k Sen no Rikjúově Chýši podzimních přeháněk, vytvořil další z čajových velikánů Kobori Enšú tak, abyste získali pocit, že putujete do lůna hlubokých hor.

Poslední čaj velkého mistra

Existuje několik hypotéz o tom, co bylo tou příslovečnou kapkou, která způsobila, že Hidejoši rozkázal svému, kdysi tak oblíbenému čajovému mistru, dlouholetému rádci a příteli, aby spáchal rituální sebevraždu - seppuku. Zpravidla se uvádí, že hlavní příčinou se stalo umístění Rikjúovy dřevěné sochy nad branou zenbuddhistického kláštera Daitokudži.

Jakým řízením osudu se socha na tak ošidném místě ocitla? Tento krátký úsek života slavného mistra vypovídá o tom, jak lidský osud často závisí na náhodné souhře okolností.

Rikjú byl žákem a přítelem stoosmnáctého opata kláštera Daitokudži - Kókeie, který v roce 1588 upadl v nemilost a byl vypovězen do vyhnanství. Rikjú pro něj na rozloučenou uspořádal čanoju ve své kjótské rezidenci na Hidejošiho hradě Džurakutei. Při této příležitosti do výklenku tokonomy zavěsil velmi vzácný svitek s kaligrafií čínského zenového mistra, který patřil Hidejošimu a Rikjú ho měl u sebe, aby opravil obrubu. Tímto odvážným gestem, jež mohlo být ve středověkém Japonsku pokládáno za velezradu, dal Rikjú najevo zřetelný nesouhlas s despotovým počínáním. V následujících měsících se za svého učitele přimlouval tak vehementně, že se Kókei směl po roce do Kjóta vrátit. Určitě netušil, že zanedlouho nepřímo zapříčiní Rikjúovu smrt.

V té době se totiž Rikjú rozhodl přispět penězi na dostavbu druhého patra hlavní brány do kláštera Daitokudži a uctít tím památku svého zemřelého otce. V souladu se starobylým zvykem vystavovat sochy sponzorů v areálu kláštera dal Kókei umístit Rikjúovu sochu právě nad zmíněnou branou. Neštěstí na sebe nedalo dlouho čekat. Když Hidejoši v následujících dnech zavítal do kláštera, dostal při pohledu na sochu čajového mistra, jež se na něj dívala z výšky druhého patra, záchvat šíleného vzteku. Pokládal to za výsměch a neodpustitelnou urážku svého majestátu.

Téměř vzápětí po neblahé události devatenáctého února 1591 byl Rikjú vypovězen do Sakai. Doprovázeli ho jen dva žáci - Furuta Oribe a Hosokawa Sansai. Jejich prosbám, aby se omluvil, nevyhověl. Nezviklal ho ani tajný dopis od Hidejošiho manželky Kity Mondokoro, v němž mu slibuje přímluvu, ovšem jen v případě, že se Hidejošimu omluví. Dvacátého pátého února Rikjúa násilím odvlekli zpět do Kjóta. Tam, v jeho domě obklopeném třemi tisíci vojáky, mu byl doručen rozsudek smrti.

Romantické duše uvádějí jako důvod Rikjúova konce Hidejošiho vzplanutí vášně k Ogin - krásné dceři čajového mistra, kterému Rikjú všemožně bránil. Sama Ogin, protože prý byla křesťankou, se odmítala stát jednou z Hidejošiho konkubín. Podle zápisů v Nambóroku spáchala sebevraždu asi měsíc před Rikjúovým odsouzením, ale takový čin se s křesťanskou ideologií, kterou Japonci pojímali se vší vážností, přece jen příliš neslučuje.

Kakuzó Okakura - velký znalec japonské kultury - píše ve své Knize o čaji z roku 1906, že Rikjúovi nepřátelé našeptali Hidejošimu, že ho chce Rikjú při čajovém obřadu otrávit, a pokračuje:

Pro Hidejošiho bylo samo podezření dostatečným důvodem k okamžité popravě a před mocí rozzlobeného panovníka nebylo žádného odvolání. Odsouzenci se dostalo jediné výsady - cti zemřít vlastní rukou.

V den určený k vlastní smrti pozval Rikjú své nejvýznamnější žáky na poslední obřad. Zarmouceni sešli se hosté ve stanovený čas na prahu čajové místnosti. Když se rozhlédli po zahradě, zdálo se, že stromy se chvějí, a v šumotu jejich listí byl slyšet šepot potulných duchů. Šedé kamenné lucerny byly jak osamělé stráže před branami Podsvětí. Vlna vzácné vůně z čajové místnosti zvala hosty ke vstupu. Jeden po druhém vcházeli dovnitř. Ve výklenku visel závěsný obraz kakemono - nádherný nápis mnicha dávné doby týkající se pomíjivosti všech pozemských věcí. Jak voda v nádobě vřela, zpívající konvice připomínala zpěv cikád loučících se s létem. Poté vešel hostitel. Každému byl podán čaj, každý vyprázdnil svou misku, nakonec i hostitel. Podle pravidel požádal nejváženější host o dovolení prohlédnout si čajové náčiní. Rikjú jim předložil různé předměty, včetně závěsného obrazu. Poté, co všichni vyjádřili svůj obdiv k jejich kráse, Rikjú každého podaroval na památku. Ponechal si pouze misku. "Již nikdy se této misky, znečištěné rty neštěstí, nedotkne člověk," řekl a rozbil ji na kousky.

Obřad skončil. Hosté stěží zadržují slzy, naposledy se loučí a opouštějí čajovou místnost. Pouze jeden, nejbližší a nejdražší žák je požádán, aby zůstal a stal se svědkem konce.

Rikjú si sundal čajový oděv, opatrně jej složil na rohož, a ukázalo se bílé smuteční roucho, které pod ním bylo skryto. Něžně pohlédl na lesknoucí se čepel osudového meče a oslovil jej vytříbeným veršem:

"Vítej, meči věčnosti!
Skrze Buddhu
a skrze Dharmu
musel sis razit cestu!"
A s úsměvem odešel Rikjú do neznáma.

(Kakuzó Okakura, Kniha o čaji, překlad Dita Horáková. Brody, Praha 1999)

Nechť světlo poznání rozhání mračna nevědomosti

Čajová chýše
Sóan (čajová chýše), jež má poetické jméno Šiguretei, což znamená Chýše podzimních přeháněk, je dílem Sen no Rikjúa. Původně stála v areálu Hidejošiho hradu Fušimi, dnes ji naleznete u chrámu Kodaidži.

Kakuzó Okakura ve snaze vylíčit velikost a vznešenost Sen no Rikjúovy nevšední osobnosti popsal jeho poslední čanoju velmi poeticky a zahalil rouškou tajemství kruté a krvavé divadlo, které se odehrálo po odchodu většiny hostů. Rituální sebevražda seppuku, v Evropě známá spíše pod pojmem harakiri, při níž si dotyčná osoba předepsaným způsobem a bez hnutí tváře sama rozpárá břicho mečem, často před očima rodiny a svědků, je vyvrcholením zenového učení bušidó - "cesty válečníka". Jde v ní o znovunabytí ztracené cti, překonání strachu a naprosté pohrdání šílenou bolestí a smrtí způsobenou vlastní rukou. Jediným usnadněním se stala přítomnost sekundanta, který na samý závěr hrůzného okamžiku setne umírajícímu hlavu, a podstatně tím zkrátí jeho utrpení.

Když Rikjú dvacátého pátého dne druhého měsíce roku Tenšó (1591) obdržel příkaz spáchat seppuku, bylo mu šedesát devět let. Při této příležitosti prý zarmouceně podotkl, že ani člověk, jehož si všichni váží pro jeho talent a umění, neunikne odporným politickým intrikám a machinacím. O tři dny později se poslední životní zkoušky zhostil důstojně a se ctí. Socha, jež vše způsobila, byla sejmuta z brány chrámu, sťata a přibita na kříž na kjótském mostě Modori, jako by ona sama byla zločincem. Nad Kjótem zuřila divoká bouře, která lidem připomněla den, kdy žalem nad nespravedlností mocných ve vyhnanství zemřel Sugawara no Mičizane, slavný politik a básník z 9. století. Tenkrát prý blesk uhodil přímo do císařského paláce.

Zdá se, že Hidejoši zanedlouho svého unáhleného příkazu litoval. Rok potom, co Rikjúa odsoudil k smrti, vyslovil při stavbě svého nového hradu ve Fušimi přání, aby interiéry byly zařízeny ve stylu, který by se líbil Rikjúovi.

Slavný čajový mistr má několik hrobů, v souladu s přesvědčením, že duch člověka zemřelého nepřirozenou smrtí nejčastěji prodlévá v místě posledního odpočinku. A tam se mstí a škodí. Proto byly Rikjúovy pozůstatky pochovány na odlehlém místě v zadním traktu kláštera Daitokudži v Kjótu. Ve stejném areálu u chrámu Džukóin leží i nejznámější z jeho symbolických hrobů. Místo nákladného pomníku se na něm tyčí půvabná kamenná lampa korejského stylu, kterou prý v roce 1589 vytesal sám Rikjú a přál si ji mít v místě svého posledního odpočinku. Snad je v ní zašifrováno poselství, které lucerny zvané tóró symbolizují: "Nechť světlo poznání rozhání mračna nevědomosti." Epitafem by mohl být i jeden z výroků Jamanoue Sódžiho: Rikjúův čaj je jako opadavý strom v časné zimě… Zdánlivě všední, obyčejný, avšak při pozorném pohledu jedinečný a nádherný.

Avšak největším Rikjúovým pomníkem je umění čaje. Estetické principy a myšlenky slavného čajového mistra šířené žáky a početnými následovníky přetrvaly do dnešních dob a ovlivnily nejen čajový obřad, ale i mnoho dalších uměleckých oborů: malbu, poezii, kaligrafii, keramiku, ikebanu, zahradní architekturu.

Sen no Rikjú se stal nejdůležitější postavou japonských čajových dějin a duchovním otcem dnešní podoby čajového obřadu.


zpět na obsah
email: caj@thoma.cz || vyrobilo studio WebWorks.cz || bugreport: bugreport-caj@webworks.cz