 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
||||||
|
V roce 1828 postupovali dva britští důstojníci, kapitán Lloyd a J. W. Grant, podél řeky Tisty směrem na Sikkim, kudy vedla velmi frekventovaná karavanní stezka z Indie do Tibetu. Protože stezka byla zaplavena rozvodněnou řekou a na několika místech ji přerušily sesuvy půdy, vydali se oba Britové do hor. Z hustých džunglí se jim podařilo vystoupat do výšky nad dva tisíce metrů, na hřeben táhlého kopce v předhůří Himálaje. Před nimi se rozprostřela úžasná vyhlídka na panorama špičatých, ledem pokrytých hor v čele s Kaňčendžengou, třetí nejvyšší horou světa. Při pohledu zpět spatřili nekonečné pláně táhnoucí se až ke Kalkatě. Od domorodců z kmene Lepčů se dozvěděli, že toto čarokrásné místo nazývají Dordže Ling - Sídlo Blesků. Jméno však nemělo nic společného s bouřkami a hromobitím, ale pravděpodobně je odvozeno od tibetského slova dordže, jež označuje rituální hromoklín používaný místními lamy při obřadech. Možná však má svůj původ ve jménu buddhistického mnicha Dordže-rinzinga, který tu kdysi měl svůj skromný svatostánek.
V chladivém vzduchu hor se oběma důstojníkům dobře dýchalo. Když se vrátili do horkem zmámené Kalkaty, napadlo je, že by Dordže Ling mohl být rekreačním střediskem pro britské důstojníky a úředníky a zároveň klíčovým kontrolním stanovištěm nad stezkou mezi Tibetem, Sikkimem a indickými rovinami. Od nápadu k činu nebylo daleko. Dárdžiling patřil sikkimskému rádžovi, se kterým měli Britové dobré styky, protože ho podpořili při nedávném konfliktu s Nepálem. V roce 1835 rádža postoupil Britům "Sídlo Blesků" za pouhých tři tisíce rupií ročně. Jen o několik let později se Dárdžiling stal výstavným letním sídlem koloniální vlády.
Vládu nad Dárdžilingem Britové upevnili v roce 1850. V té době už jejich vztah s rádžou zdaleka nebyl idylický. Po řadě svárů a nedorozumění se záminkou konfliktu stal incident, při kterém byli bez důvodu uvězněni dva významní Britové: dárdžilingský správce dr. A. Campbell a botanik sir Joseph Hooker. Třebaže byli po měsíci propuštěni, Britové si za trest připojili další rozsáhlé území kolem Dárdžilingu a přestali platit odstupné.
Dárdžiling vstoupil do povědomí světa hlavně kvůli čaji. První plantáže tu byly založeny kolem roku 1847. Pět let před tím si několik čajových keříků vysadil na zahrádce u svého bungalovu zdejší vojenský lékař, a později správce oblasti, dr. A. Campbell. Právě na základě jeho zkušeností začala britská vláda podporovat zakládání zdejších čajových plantáží. Obyvatelé Anglie požadovali stále více voňavých lístků, čajová horečka byla na vzestupu…
Plantážníci sázeli především čínské odrůdy čaje a byli s nimi ve zdejší horské krajině úspěšní. Ásámské čajovníky se sem dostaly až o hodně později. Roku 1852 se rozběhla komerční výroba čaje a počet čajových zahrad, jak se místním plantážím říká, každoročně stoupal. V roce 1866 se v Dárdžilingu produkovalo více než dvacet tisíc kilogramů čaje. Za další čtyři roky tu existovalo padesát šest plantáží o celkové ploše přes čtyři tisíce hektarů. A produkce se zvýšila na neuvěřitelných sedmdesát tisíc kilogramů.
Protože místních dělníků nebylo dostatek, začali Britové do Dárdžilingu lákat řadu lidí z rozličných koutů Himálaje. Město se překotně rozrůstalo. Dnes zde žije pestrá směsice národů: malí, ale spoří Gurkhové, kteří přišli z nedalekého Nepálu, hrdí Bhútiové, jak se říká skupinám obyvatel Tibetu, výrazní a usměvaví Šerpové, nepříliš početní Lepčové, původní obyvatelé této oblasti, i snědí Indové, nejčastěji útlí, zimomřivě vyhlížející Bengálci. A navíc sem proudí bílí turisté, které přitahují dvě věci - vynikající čaj a podmanivá krása hor.
Arogantní a nepříliš křesťanský pohled na místní horaly přináší kniha "Z vlasti Buddhovy" od katolického arcibiskupa Zaleského. Zachycuje jeho zkušenosti z putování po indickém subkontinentu v letech 1887-1896. Arcibiskup se dívá na asijský svět jako na krajinu plnou nevědomých pohanů setrvávajících tvrdošíjně ve svých bludech a podle toho je hodnotí:
Obyvatelstvo dárdžilingské patří k různým plemenům, vliv Číny jest patrný. Nejčastěji jest viděti člověka typu mongolského s čínskou čepičkou a dlouhým culíkem; vrkoč bývá obyčejně padělán, pravidelně z černých nití upleten. Nejlépe možno pozorovati tuto národovou směsici v neděli, kdy se celé okolí přihrne na trh. Obyvatelé Sikkimu, Lepčové, jsou odporně šeredni; poněkud lidem se podobají Bhutanové, obyvatelé Bhutanu; dále hemží se na rozsáhlém náměstí Nepálové, tváře inteligentní, nízkého, ale zavalitého vzrůstu, Tibeťané a Číňané. Všichni jsou špinaví až hrůza. Ženy nosí skleněné, korálové a tyrkysové náhrdelníky, děti řvou, jako by je někdo škrtil, a davy procházejí se tibetští lamové v usmolených hábitech, tváře lotrovské, otáčejíce svými kolovrátky. Na buddhistické lamy měl tento "pokorný" služebník boží obzvlášť spadeno. O kousek dál píše o uctivém zacházení místních věřících s modlitebními mlýnky: A ti lidé tomu opravdu věří! Nejednou jsem pozoroval, jak lamy škubalo, když jsem ze žertu v jejich přítomnosti točil klikou nepravým směrem. Co by asi tento zarytý katolík říkal, kdyby před ním lamové na oplátku schválně komolili otčenáš? Nádherná horská krajina však arcibiskupa, stejně jako každého, okouzlila: Dárdžiling jest bez odporu nejpříjemnější klimatickou stanicí, již jsem v Indii viděl. Obraz krajiny jest jediný na světě a mění se každou chvíli…
Britové vtiskli městu osobitou tvář. Památek na koloniální éru je tady dost, ale Indie se jimi nijak nepyšní. Výstavné budovy viktoriánské architektury jsou neudržované, neuměle přestavované i značně zchátralé. Kombinací anglického a orientálního stylu však vyzařují kouzlo a atmosféru časů minulých. K nejzajímavějším stavbám patří romantikou opředený Planter's Club - Klub plantážníků. Byl založen v roce 1868. Vzhledem k jednotvárnému a namáhavému životu bílých osadníků se brzy stal velmi důležitou společenskou institucí. Ostatně klubový život je součástí anglické tradice, která dokáže vykouzlit iluzi domova i v končinách vzdálených tisíce kilometrů od vlasti. Budova dárdžilingského Plantážnického klubu stojí nedaleko Néhrúovy promenády. Můžete se zde ubytovat, protože dnes funguje jako hotel. Kdysi to však bylo výjimečné místo vyhrazené exkluzivní společnosti majitelů čajových plantáží, kam neměly přístup ani jejich ženy. Aby se necítily odstrčeny, mohly se scházet v malé budově umístěné v nevelké vzdálenosti od Planter's Clubu. Být členem Klubu se považovalo za čest, a ne každému novopečenému farmáři bylo členství hned nabídnuto.
Do Klubu se plantážníci sjížděli především o víkendech. Čekala je stinná terasa, biliárový sál, knihovna, rozlehlá jídelna s krbem, vše zařízeno stylovým nábytkem dovezeným z Anglie. Tady bílí gentlemani dlouze snídali, pořádali elegantní čaje o páté i divoké večírky s přáteli z důstojnického sboru. Při kouření dýmek spřádali plány a hovořili o problémech s pěstováním a zpracováním čaje. Výzdoba jídelny prozrazuje, čím se zabývali ve zbývajícím čase. Na zdech visí lovecké trofeje, ve vitrínách objevíte vítězné poháry z koňských dostihů i oblíbeného kriketu.
Plantážníci dali svému městu lichotivé přízvisko: Královna hor. Jiní se na Dárdžiling dívali kritičtěji. Například polský spisovatel Ferdinand Goetel, který v knize Voyage aux Indes - Cesty po Indii, vydané v Paříži v roce 1937, píše: Čajoví plantážníci se stali pravými pány Dárdžilingu. V budoucnosti budou jistě schopni překonat řadu překážek, zdolat všechny nesnáze, proniknout houštinami a dostat Dárdžiling do kontaktu s celým světem. Avšak nyní Dárdžiling připomíná bizarní tábor kočovníků ze severu posazený na vrchol divoké hory.
Navzdory tomuto tvrzení je dnes Dárdžiling přitažlivým romantickým městečkem s domy působivě rozhozenými po strmých stráních, kde můžete potkat zajímavé lidi z celého světa a vypít šálek místního čaje ochuceného úchvatným pohledem na bělostnou strhující krásu Himálaje.
Cesty vedoucí z bengálských nížin do Dárdžilingu jsou úzké, strmé a plné nebezpečných serpentin. Proto je nutné ocenit významné technické dílo Angličanů z roku 1878: stavbu úzkokolejné železnice, která značně usnadnila transport čajových bedniček na vzdálené trhy. Trať dlouhá 80 kilometrů překonává výškový rozdíl více než 2000 metrů! Točí se ve smyčkách, využívá slepých výkyvných úseků, někdy vlaku pomáhají dvě lokomotivy. V určitých místech musí zřízenci za jízdy sypat pod kola písek, aby neprokluzovala. Svezení tzv. dětským vláčkem ze Šiligurí do Dárdžilingu patří dnes k velkým turistickým atrakcím, přestože se člověk průměrného vzrůstu ve vagónu nepostaví zpříma a cesta trvá více než osm hodin. Autobus ji zvládne za pouhé dvě a půl hodiny.
Vláčkem v roce 1894 jel i známý český cestovatel Josef Kořenský a zanechal o tom svědectví:
Klikatě vine se dardžilinská dráha po srázných stěnách. Po zábradlí nikde ani památky. Stačí vystrčiti nohu z vozu, a noha vznáší se nad závratnou propastí, v níž bují stromovité kapradí upomínající imposantním vzrůstem spíše na vysoké kokosovníky a palmy datlové nežli na zeliny… Místy objevují se stráně s kulturou čajovníkovou, osvědčující se v Himálajích nad všecko očekávání, a ve větším a větším chladu spěje zvědavý turista k Dardžilinku. Potom bude vyhlížeti časně z rána v ta dálná místa, kde "hima" (sníh) své bydliště (álaja) má po věky věkův…
Čaj z dárdžilingských plantáží se považuje za světovou špičku. Horské klima a dostatek slunce dodávají nápoji proslulé aroma a delikátní chuť. Nejkvalitnější lístky, vysoce ceněné na čajových burzách, se sbírají na jaře. Na začátku dubna probíhá tzv. first flush - první sběr, o šest týdnů později second flush. K jedinečné chuti dárdžilingského čaje přispívá i vysoký obsah tipsů - výhonků z vrcholku větvičky. V oblasti se nachází osmdesát šest rozdílně velkých plantáží o celkové rozloze devatenáct tisíc hektarů. Zaměstnávají přes padesát tisíc pracovníků, dalších patnáct tisíc dělníků je najímáno na sezónní práce. Z továren na zpracování čaje každoročně proudí až jedenáct milionů kilogramů čaje. V Dárdžilingu se sice produkuje jen něco málo přes jedno procento celkové indické úrody čaje, zato však té nejlepší. Ten, kdo dárdžilingský čaj nazval šampaňským mezi čaji, určitě nepochybil.
Jako v každém z indických měst se v Dárdžilingu mísí romantika s chudobou a omšelostí, navíc i s odlišným pohledem na hygienu. Stotisícové město na hřebenu hory praská ve švech, na staré anglické domy jsou nalepeny chatrče a slumy, všude plno odpadků, kanalizace jde občas po povrchu, nesčetná auta a motorové rikši produkují smog, a co horšího - uniká z nich nafta a olej. Když zaprší, nečistoty tečou po svazích dolů, právě tam, kde se nacházejí velké čajové plantáže Happy Valley, Pandam nebo Rangnit Tea Estate. Špičkové plantáže, jejichž zboží ve světě získává nejvyšší ocenění a na burzách se prodává za závratné ceny, naštěstí leží v dostatečné vzdálenosti. K trojhvězdí těch nejlepších patří Castleton, Margaret's Hope a Thurbo.
Je s podivem, že v Indii neexistují speciální čajovny. Dobře servírovaný čaj se v Indii samozřejmě dá popíjet na mnoha místech - především v luxusních hotelích, jako je Taj Mahal v Bombaji nebo Imperial v Dillí. Vybrané porcelánové či stříbrné nádobí, úslužní číšníci v orientálních livrejích, obřadné servírování. Atmosféra drahých hotelů je však natolik mezinárodní, že podobně můžete popíjet čaj v Paříži, New Yorku nebo Rio de Janeiru. Ale jak je to s čajem přímo v centru čajového dění: v Dárdžilingu? Právě sem turisté - cizinci i Indové - přijíždějí především za čajem. Shlédnou plantáže na pozadí bělostných velikánů, prohlédnou si některý zpracovatelský závod, který umožňuje exkurze do provozu, a chtějí si z obchodů nějaký ten čaj odvézt. Čaj se všude prodává, někdy dokonce v hezkých krabičkách, ale když si nápoj připravíte, dojde k rozčarování. Koupili jste si čaj nevalné kvality. Veškerá úroda ze zpracovatelských závodů totiž musí jít nejdříve do Kalkaty, kde zkušení ochutnávači přidělí čajovým lístkům jakostní třídu. Nejlepší sorty se vyvážejí do světa. Do Dárdžilingu se vrací jen čaj průměrné či podprůměrné úrovně.
Ještě horší je to v Dárdžilingu s čajovnami. Restaurací je všude dost, ale nabídka čaje se omezuje pouze na běžný druh čaje podávaný v otlučených hrnečcích nebo skleničkách, navíc, tak jak je v Indii zvykem, s mlékem a náramně oslazený. Čestnou výjimkou je hotel Windamere. Nevelký, ale starobylý hotel posazený do zeleně těsně pod Vyhlídkovým vrchem byl postaven na konci 19. století. Je to jen shluk dřevěných budov, avšak přebývali v něm všichni slavní návštěvníci Dárdžilingu, od belgického krále na začátku 20. století až po sira Hillaryho a Heinricha Harrera. Tady se na stříbře obřadně podává tradiční čaj o páté. Salónek s plápolajícím krbem navozuje atmosféru dob, kdy Dárdžiling žil výhradně čajem. Druh čaje si však nemůžete zvolit, a tak se dá předpokládat, že se ve stříbrné konvici máčí několik sáčků čaje CTC.
(z cestovního zápisníku Zdeňka Thomy)
I když se na indickém subkontinentu pěstují velmi kvalitní čaje, zapřísáhlí milovníci tohoto nápoje asi nebudou spokojeni, jakým způsobem se čaj v Indii připravuje, a zcela určitě je nenadchne ani chuť vzniklého moku. Indové si totiž oblíbili čaj s mlékem a navíc si ho vydatně sladí. Pokud si někde v Indii a přilehlých zemích - ať už v dobré restauraci, u pouličního prodavače na nároží či ve vesnickém stánku - objednáte čaj, vždy dostanete nápoj, ve kterém vám typickou chuť čaje zastře cukr a mléko. Rozdíl je jen v tom, že v Rádžasthánu čaj budete pít z misky, v Gudžarátu z plochého podšálku, v Bengálsku a Nepálu ze skleničky, v Kašmíru z malých kovových koflíků, v Maháráštře z jemného zdobeného porcelánu a téměř všude z hliněných hrnečků na jedno použití. Chcete-li se ubránit mléku a cukru, musíte na to číšníka či prodavače výslovně upozornit. Často tento mléčný čaj dostanete s přídavkem koření, nejčastěji s kardamomem nebo anýzem. Jinde, jako například v islámských oblastech Indie a na Šrí Lance, vám přidají trochu máty peprné, v Kašmíru drcené oříšky a občas špetku šafránu, v Nepálu kousek sušeného zázvoru. Na indickém jídelním lístku často objevíte čaj masala, ve kterém najdete kromě kardamomu a zázvoru i skořici, hřebíček a černý pepř. Masala znamená doslova koření. Takový nápoj člověka v chladném ránu příjemně zahřeje, a pokud nejste ortodoxní vyznavač čistého čajového nálevu, nakonec si na všechny indické čajové speciality zvyknete a některé si i oblíbíte. Podobný lektvar s mlékem, cukrem a kořením, jakým je čaj masala, doporučoval i slovutný lékař Čaraka, žijící v 6. století, na trávicí potíže a při nachlazení.
Podle statistik každý Ind včetně nemluvňat vypije půl šálku čaje denně. Čaj dostanete doslova na každém rohu. Všudypřítomná postava prodavače, ať už nezletilého kluka či starce, zvaného čájvála, je ozdobou indických měst. Obvykle je obklopen v podřepu sedícími zákazníky, kteří v mumraji indické ulice zálibně srkají horký nápoj a pokojně civí na běh světa. Má k dispozici zařízení, které si za setmění odnese domů, anebo u něho na kusu hadru přespí. K nejdůležitějším součástem patří benzinový vařič, často dosti vysloužilý, hrozící explozí, někdy přenosná válcovitá hliněná pícka se žhavým dřevěným uhlím, dále konvice, v níž je voda neustále udržována blízko varu, a velký hliníkový rendlík. Nechybí ani nádoba na čistou vodu, pár plechovek s čajem, instantním či čerstvým buvolím mlékem a krystalovým cukrem. Dále tu stojí velký kbelík na oplachování skleniček (po ránu je voda určitě čistá, k večeru patrně už nikoli) a štokrle, na kterém čájvála celý den vysedává. Mírně odrazující hygienické podmínky jsou vyváženy neuvěřitelně nízkou cenou nápoje. Příprava je rychlá: hodit hrstku čaje do rendlíku, přelít horkou vodou, uvést krátce do varu, odstavit, nalít mléko, lžičkou nasypat cukr a za neustálého kroužení nádobou uvést znovu do varu. Pak už stačí nalít napěněný čaj přes sítko do skleničky - pěkně z výšky, ať se trochu ochladí a zákazník si nespálí jazyk. Prodavač je v jednom kole, a to ještě stačí donášet skleničky s čajem do blízkých obchodů, když na něj obchodník houkne ze dveří.
Čaj neodmyslitelně patří k cestování po Indii. Ještě teď, po dlouhé době, mi v hlavě zní hlasité volání desítek čájválů pobíhajících na nádražních nástupištích, kteří mě budili ze spánku při cestách vlakem: "Čáj, čaj, čááj…" Hlasy mladé, staré, hluboké i uječené, vždy však hodně výrazné v hluku nádraží a mumraji ostatní nabídky. Vyštrachat rupii, vysunout ruku a za chvíli třímám tenký hliněný šálek bez ouška určený na jedno použití. Vítané osvěžení v žáru indické noci! Horký nápoj stéká do krku, splachuje prach a únavu. Poslední lok. Prázdný šálek vypouštím z okénka, aby padl do kolejiště a vrátil se k rodné hroudě. V tomto případě nejde o ekologii ani o hygienické opatření, ale o pozůstatek kastovního systému. Pravověrný bráhman chce mít jistotu, že z nádoby nepil člověk z nižší kasty.
Kdysi jsem se po Indii potuloval autostopem. V drtivé většině mi zastavovali řidiči náklaďáků, s nimiž bylo cestování po indickém venkově neobyčejně zábavné. Někteří z nich si v čajovnách u silnice objednávali, zvláště před noční jízdou, "stokilometrový" nebo "dvěstěkilometrový" čaj. Ze začátku jsem nechápal, o co jde, ale pak mi jeden sikhský šofér vysvětlil, že když je unaven, potřebuje silný čajový vývar, který by ho udržel v bdělém stavu až do další zastávky. Někdy řidiči pili voňavý čaj masala, jindy zase obyčejný čaj s mlékem, do kterého však čájvála podle objednávky vhodil dvojnásobné či trojnásobné množství lístečků.
Každý, kdo cestoval po Indii, se určitě také setkal s poněkud svéráznou tradicí zavedenou Angličany. Tzv. bed tea, čaj do postele, nepotěší ty cestovatele, kteří si rádi přispí. Brzo ráno, za svítání, se v některých lepších ubytovacích zařízeních ozve silné klepání na dveře a hotelový posluha vám naservíruje k lůžku horký nápoj, často se sušenkami a ovocem. Dá se tomu přivyknout, zvlášť když potom ještě můžete dospat.
Zvyk pít horký čaj v horkých zemích se zdá poněkud podivný. Ale neznám lepší způsob, jak rychle zahnat žízeň, než právě čajem. Navíc odstraňuje únavu a přináší pocit svěžesti.
Rozsáhlé podhůří Himálaje je protkáno tisíci pěšími stezkami. Spojují hustě zalidněné horské oblasti i vesnice v jednotlivých údolích, překonávají průsmyky. Lidé po nich, stejně jako před staletími, šlapou za příbuznými, s úrodou na trh, za obchodními záležitostmi i k posvátným místům buddhistů a hinduistů. Po některých putují oslí, koňské či jačí karavany, obtížené zbožím. Jedno však mají stezky společné. Jsou lemovány nespočtem čajoven umístěných v prostých bambusových, dřevěných či kamenných domcích. Tady se poutníci mohou osvěžit i přespat.
Moderní doba podhůří Himálaje příliš nezměnila. Členitý terén se strmými svahy a hlubokými zářezy řek neumožňuje stavbu silnic, a tak se po horách a údolích chodí stále pěšky. Snad jen poutníků přibývá. Nejenom místních.
Stále více cizinců se vydává na pěší túry do nepálského Himálaje. Kdo by nechtěl na vlastní oči spatřit nejvyšší horu světa Mount Everest? Nebo obejít mohutný masiv Annapúrny. Poznat nepálský venkov, krajinu plnou rododendronů, rýžových polí, deštných pralesů s působivou kulisou zasněžených horských štítů. Potkat zdejší obyvatele, zblízka nakouknout do jejich života. Překonat horské průsmyky, probouzet se v jiskřivém ránu plném svěžího vzduchu a při západu slunce obdivovat oranžový přísvit na bělostných vrcholcích.
Všechny tyto zážitky jsou nerozlučně spojeny s čajem. V horských čajovnách připravují silný černý čaj plný tříslovin, který unaveného poutníka povzbudí a postrčí na cestu k další čajovně, a nebo je znamenitým závěrem jeho celodenního putování. V každé chatrči stojí na hliněné pícce kovová trojnožka a na ní neustále bublá konvice s vodou. Kouř z voňavého dřeva zaplňuje místnost a stoupá k usmoleným trámům. Stmívá se. Hospodská zapaluje petrolejovou lampu. Sedíte na hrubě otesané dřevěné lavici, srkáte lahodný nápoj, jehož horkost se vám slastně rozlévá do celého těla a plaší únavu. Širokými okny sledujete, jak nebe prostupuje temnota, a z ní zazáří miliony hvězd, které nikde jinde tak jasně neuvidíte…
Chuť silného hořkého čaje je pro mne i chutí Himálaje.
| email: caj@thoma.cz || vyrobilo studio WebWorks.cz || bugreport: bugreport-caj@webworks.cz |