Oduševnělý svět čajových mystérií - dynastie Sung

Restaurací, hospůdek, krčem a čajoven bylo v Kchaj-fengu tolik, že se to ani spočítat nedalo. Patřily k rušnému životu metropole tehdy bezpochyby nejlidnatější země světa, byly součástí jejího lesku i stínů podsvětí.

Takto popisují atmosféru bohatého a životem kypícího hlavního města Severních Sungů v knize "Čína císaře Šen-cunga" sinologové Věna a Zdeněk Hrdličkovi. Kchaj-feng proslul především nočními trhy. Známý byl především Kuej š' (Čertův trh), kde se prodávalo až do pěti hodin ráno. Ke koloritu patřili i pouliční prodavači s horkým čajem. Nechyběly tu ani čajovny pro návštěvníky divadel a nočních kabaretů. Čajoven, přepychových i těch nuznějších, muselo být opravdu hodně, aby uspokojily obrovský zájem. V Kchaj-fengu tenkrát žilo přes milion lidí! A ti se velmi rádi bavili. V části jedné z hlavních ulic bylo dokonce až padesát divadel!

> Hudební a divadelní představení se často odehrávala přímo v čajovnách. Obzvláště oblíbení byli profesionální vypravěči šuo-šu-ti, doslova mistři hbitého jazyka. Okouzlené obecenstvo nad šálkem čaje trnulo hrůzou při barvitých historkách o strašlivých démonech či se k pohoršení ortodoxních konfuciánů královsky bavilo nad zdařilými parodiemi starých textů. A když ruch na Kuej š' utichal, o kus dál se v témže okamžiku otevíral ranní trh s obnošeným šatstvem, hračkami, starožitnostmi, knihami, proprietami pro předvídání osudu, kde samozřejmě nechyběly ani čajovny.

Typické čajové misky z doby Sungů. Dvě světlejší misky, polévané nazelenalou glazurou čching-paj, jsou z porcelánu. Třetí miska je z kameniny a zdobí ji velice oblíbená glazura zvaná čching, v Evropě označovaná jako seladon (ze sbírek Náprstkova muzea).

Čaj jako součást životního stylu

Čaj se stal nejen nejrozšířenějším nápojem všech vrstev, ale i významnou součástí životního stylu vzdělanců - čínsky wen-žen. Umělecké pojetí přípravy a pití čaje, stejně jako jiná tvůrčí činnost, bylo prostředkem k dosažení duševní pohody a vnitřního vyrovnání. Dbalo se na smysluplnou prostotu, která člověka přibližovala přírodě, i na vytříbený vkus. Znalec čajového umění Japonec Kakuzó Okakura ve své Knize o čaji, poprvé vydané v roce 1906, píše:

Čajový ideál Sungů se lišil od Tchangů, stejně jako byly rozdílné jejich názory na život. Sungové byli přesvědčeni, že uskutečňují to, co se jejich předchůdci snažili symbolizovat. Pro neokonfuciánskou mysl se kosmický řád nezrcadlil ve světě jevů, ale svět jevů byl kosmickým řádem sám o sobě. Aeony nebyly než okamžiky, nirvána byla vždy na dosah. Taoistická představa, že nesmrtelnost je obsažena ve věčné změně, prolnula veškeré jejich myšlení. Zajímavý byl proces, nikoli čin. Bylo to dovršování, nikoli završení, které bylo skutečně živé. Člověk se tak náhle dostal do přímého kontaktu s přírodou. Umění života dostalo nový význam. Čaj přestal být poetickou kratochvílí, ale stal se způsobem seberealizace. Wang Jü-čcheng opěvoval čaj, že "zaplavuje duši jako přímá výzva a jeho jemná hořkost připomíná chuť po dobře míněné radě". Su Š' psal o síle neposkvrněné čistoty čaje, která vzdoruje rozkladu jako pravý ctnostný muž.

Zmiňovaný básník Wang Jü-čcheng (?-1008), spolu s politikem, kaligrafem, malířem i literátem Su Š'em (1037-1101) byli typickými představiteli všestranných sungských vzdělanců. Zvláště Su Š', známý též pod básnickým pseudonymem Tung-pcho (Východní svah), vynikal ve všech zmíněných oborech. Není vůbec lehké pochopit mysl tehdejších vzdělanců, kteří i věc tak zdánlivě prozaickou, jakou je pití a příprava čaje, dokázali proměnit v umělecké dílo se značným filozofickým nábojem. Pojďme se na období, které je formovalo a dalo podobu i tak zvané druhé čajové škole, podívat trochu blíž.

Nejskvělejší věk Číny

Tak nazývá John F. Fairbank ve svých "Dějinách Číny" tři století vlády dynastie Sung (960-1279), rozdělené na období Severních a Jižních Sungů.

Posledních padesát let panování Tchangů se odehrávalo ve znamení anarchie, korupce a krutého vykořisťování rolníků. Státní správa ztratila kontrolu nad veškerým děním a tchangská dynastie byla smetena povstáním a vojenskou vzpourou. V roce 907 se Čína rozpadla na několik malých království. Úpadek centralizované moci podnítil velký kulturní rozmach, na nějž pak navázala nová dynastie Sung. Jejím zakladatelem se stal velitel palácové gardy Čao Kuang-jin, velmi schopný a rozvážný muž, kterému se v krátké době podařilo nastolit fungující civilní správu. Vláda Sungů se stala obdobím nového tvůrčího rozmachu, jakousi čínskou obdobou renezance, charakterizovanou nebývalým rozvojem všech vědních odvětví, do detailu propracovanou politickou filozofií i velmi rafinovanou a překvapivě všestrannou kulturou vzdělaných vrstev.

Období převratných vynálezů

V císařské Akademii působili erudovaní vědci, jejichž vynálezy obohatily nejen Čínu, ale celý svět. Například obdivuhodný Šen Kuo, jakýsi čínský Leonardo da Vinci - geolog, chemik, kartograf, stavitel zavodňovacích zařízení -, navázal na dávnou čínskou znalost a zdokonalil buzolu, která se prostřednictvím obchodníků dostala do arabských zemí a přes křižáky i do Evropy. Díky ní mohl Kolumbus objevit Ameriku. Doslova živnou půdou se pro sungské vzdělance stal knihtisk, jenž byl v té době už všeobecně rozšířen, a vydávané knihy ovlivňovaly značné množství lidí. Vydávaly se spisy o medicíně, astronomii, vojenství, matematice, ale i sbírky básní, výpravné romány a také příručky o čaji. Vydavatelskou činností se zabývali nejen soukromníci, ale i klášterní a státní instituce. Pro zajímavost - svou tiskárnu měl i Úřad pro čaj a sůl!

Neobyčejné činy vyžadují neobyčejné muže!

Prohlásil císař Chan Wu-ti (140-87 př. n. l.) a zavedl systém výběru, jenž umožňoval schopným mužům podílet se na správě říše. Státních zkoušek, které se udržely až do roku 1905, se mohl zúčastnit každý talentovaný muž. Ovšem detailnější pohled odhaluje, že za Sungů bylo mezi úřednictvem 30 % absolventů zkoušek. Ostatní se do funkce dostali na základě výsad, jež dávaly vysokým státním úředníkům možnost doporučit jako kandidáty své potomky a příbuzné. V době Sungů připadlo zhruba pět set úřednických postů na sto tisíc účastníků zkoušek, vyhlašovaných každé dva až tři roky. Z toho vyplývá, že jen malý počet absolventů státních zkoušek dostal příležitost stát se příslušníkem užších vládnoucích kruhů, či jak se tenkrát vzletně říkalo "stanout u jezera fénixů". Přesto byl zájem o klasické vzdělání veliký. Stalo se vstupenkou do elitní, v Číně velmi uznávané vrstvy vzdělanců, kteří se cítili být odpovědni za řád světa a způsobem svého života významně ovlivňovali nejen politický, ale i kulturní a společenský život říše. Vtiskli nezaměnitelnou pečeť přípravě a pití čaje a do této zdánlivě prosté činnosti promítli své osobní pocity a touhy.

Těžký život kandidáta státních zkoušek

Než dostane úřad, dělá si literát starosti, zda ho opravdu získá, a když se mu to podaří, trápí se pomyšlením, že ho ztratí. Co je to za život?

Takto si svého času posteskl slavný básník Su Š'. Stát se vzdělancem znamenalo naučit se téměř nazpaměť "pět kár plných knih". K základům patřily tzv. Klasické knihy: Kniha písní, Kniha dokumentů, Kniha obřadů, Kniha proměn a Letopisy jara a podzimu, o nichž se ve svém učení zmiňuje už Konfucius. V životopisech slavných Číňanů se to jen hemží příběhy o tom, jak nebohý student, často už žádný mladík, u šálku čaje neúnavně memoruje předepsané konfuciánské texty. Mnohým nadaným mužům sungské doby však bezduché biflování přestalo stačit a doplňovali si znalosti na soukromých akademiích, založených a dotovaných osvícenými a bohatými muži. Tato kulturní střediska, povětšinou situovaná do nádherné přírody, se stala novými duchovními centry říše.

Čaj jako prostředek návratu k životním hodnotám

Čínští úředníci nebyli jen komisními byrokraty, ale i obdivuhodnými tvůrci jedinečných kulturních hodnot. Z velké většiny nastupovali úřednickou dráhu plni vznešených ideálů, po letech však přišla skepse, rozčarování až znechucení z života plného intrik, oficialit a přísné etikety a touha žít v poklidu na venkově. Životní sílu nacházeli v umělecké činnosti, kterou provozovali ve svém volném čase. Psali eseje, básně, věnovali se kaligrafii, malířství, hudbě, kultuře čaje…

Nezbytným doplňkem pracovny vzdělance (wen fang) byla nejen rozsáhlá knihovna a psací stůl se "čtyřmi učencovými poklady": štětcem, tuší, papírem a roztíracím kamenem, ale i přenosná kamínka a věci potřebné na přípravu čaje. Literáti přivedli kult čaje na samý práh dokonalosti.

Za starých dnů
skvěle jsme si žili:
rukávce jemně provoněné,
čaj jsme upíjeli
u žhnoucího ohřívadla…

Úděl ženy a čaj jako potěšení i úleva od bolestí

Ironií osudu předchozí verše dokonale navozující atmosféru v pracovně literáta nenapsal nikdo z vynikajících mužů, ale manželka významného státního úředníka, největší čínská básnířka Li Čching-čao. Žena, jež nijak nezaostávala za tehdejšími vzdělanci. Patřila k vzácným výjimkám, pro čínskou kulturu byla příznačná podřízenost žen. Navíc se v době Sungů objevil krutý a později masově rozšířený zvyk. Pětiletým děvčátkům se začala stahovat chodidla, aby se zamezilo jejich růstu. Výsledkem dlouholetých a krutých bolestí byly malé znetvořené nožky - proslulé "zlaté lilie". Nad pahýlky obutými do miniaturních hedvábných střevíčků se muži rozplývali něhou a obdivem, leč jejich majitelka už nikdy neudělala normální krok. Státník a básník Su Š', jenž rád chodil na zábavy vzdělanců, ať už se při nich hojně popíjelo víno či kultivovaně podával čaj, a kterých se většinou účastnily i vyhlášené kurtizány, o tom zanechal svědectví:

Potřená parfémem, v lotosových šlépějích
Byť často tesklivá, zlehka cupitá
Tančí jak vítr, stop po sobě nezanechá
Další se kradmo pokusí zatančit v palácovém stylu
Avšak co vytrpí, když se jen snaží jít!
Pohleďte na ně, tak zázračně drobné ve tvých dlaních
Že popisu se vzpírají…

Během dalších staletí tento osud potkal stamiliony čínských žen. Mnoho z nich nacházelo potěšení a odpoutání od životní reality v kultivovaném čajovém rituálu či úlevu od bolestí koupelemi zchromlých nohou v čajovém odvaru.

Mo-čcha - šlehaný čaj zrozený z duší a mysli vzdělanců

Doba Sungů oprostila čaj od veškerých přísad. V souladu s ideálem pronikání k podstatě věcí a jevů a návratem k smysluplné prostotě se oceňovala především ryzí chuť čaje. Sušené čajové lístky se na kamenných mlýncích nejprve rozemlely na jemný zelený prášek, který se zalil horkou vodou a vzápětí se v širokých keramických miskách bambusovou metličkou rozšlehal do světlezelené pěny. V jedné básni děkuje Su Š' svému příteli za čaj, který je tak vzácný, že drcení jeho lístků nelze v žádném případě svěřit sluhovi. Vybrané druhy čaje sami sobě i svým přátelům připravovali mnozí z význačných mužů té doby. Představu o tom, jaká důležitost byla přikládána bezchybné přípravě čaje, si můžeme udělat z výčtu tří největších zel, které podle slavného sungského básníka Li Čchi-laje zmítaly tehdejším světem. Kromě zanedbání výchovy mladých lidí a snižování hodnoty uměleckého díla neodbornou kritikou k nim patřilo i znehodnocení ušlechtilého čaje špatnou přípravou!

Půvabná sběračka čaje z provincie Jün-nan.

Čajový císař

Traduje se, že čaj si osobně chystal i poslední panovník dynastie Severních Sungů císař Chuej-cung (1100 až 1125) - velký ctitel umění, nadaný básník, kaligraf, malíř, zahradní architekt, vášnivý milovník a znalec čaje. Tento všestranně nadaný "Syn nebes" napsal v roce 1107 zajímavý a zasvěcený spis Ta kuan čcha lu (Pojednání o čaji), v němž se zabývá sklizní, zpracováním i přípravou čaje. Podle císaře Chuej-cunga správně připravený čaj navozuje lehkost ducha a jasnost mysli, uvolňuje duševní i tělesné napětí. Navíc člověka na chvíli vzdálí od každodenních starostí a zbaví neklidu a bolesti. Ve svém mistrovském a čajovými znalci velmi oceňovaném díle císař popisuje dvacet druhů čaje, z nichž si pro jemnou vytříbenou chuť nejvíce považuje čaje bílého, připraveného ze sušených, bělavým chmýřím porostlých výhonků, jež se sbírají těsně před rozevřením. Za doby panování dynastie Sung se čaj pro císaře dovážel převážně z provincie Fu-ťien: bylo ho na čtyřicet jedna druhů! Už tenkrát císař připravoval a popíjel slavné čaje z útesů, trhané na strmých a malebných úbočích hor Wu-i, později Evropany nazvané Bohea. Chuej-cung také podporoval botanické výzkumy, které přinesly objev několika nových čajových odrůd.

Čaj jako prostředek k pacifikaci nájezdníků

Je s podivem, že Chuej-cung měl dostatek času na své ušlechtilé záliby, když ve svém nádherném paláci v Kchaj-fengu skrýval na tři tisíce devět set žen! Ale miloval prý jen krásnou konkubínu Li Š'-š', kterou zahrnoval nebývalou přízní a pozorností. Nad jeho zemí se však stahovaly mraky. Na severu byla ohrožována kitanskou říší Liao, které sungský císařský dvůr každoročně odváděl daň ve stříbře a hedvábí. Tangutští vládci dynastie Západní Sia podnikající ničivé výpady od severozápadu navíc k bohatým darům dostávali i čaj.

Pití tohoto stimulujícího nápoje se mezi kočovnými kmeny, obývajícími okrajové části na severu a severozápadě země, masově rozšířilo už za vlády dynastie Tchang. Protože se strava nomádů převážně skládala z tučných mas a mléčných produktů, čaj jim pro svůj obsah zdraví prospěšných látek částečně nahrazoval nedostatek ovoce a zeleniny. Stal se pro ně nezbytnou součástí života a pro Číňany prostředkem k jejich ovládání. Pokud začaly kočovné kmeny říši příliš ohrožovat - dodávky čaje byly přerušeny. Čaj byl s nomády také směňován za koně, kteří byli pro čínskou říši pokládáni za tak důležitou obchodní komoditu, že za vlády Tchangů dokonce vznikl Úřad pro koně a čaj, jenž dohlížel na výměnný obchod s čajem mimo území Říše středu.

V roce 1125 Číňané uzavřeli spojenecký pakt s divokými džurčenskými bojovníky státu Ťin ze severního Mandžuska a společně říši Liao porazili. Zanedlouho však bývalí spojenci vtrhli na severočínské území, a když se v roce 1127 přiblížili ke Kchaj-fengu, císařský dvůr kapituloval. Džurčeni město vyplenili a nebohý Chuej-cung byl společně se svými blízkými vzat do zajetí, kde tento proslulý milovník čaje, ale špatný vladař, o devět let později zemřel.

Čaj v božském Chang-čou - hlavním městě dynastie Jižních Sungů

Na jihu Číny v provincii Če-ťiang, mezi věncem malebných hor a snivým Západním jezerem (Si-chu) leží starobylé kultivované město Chang-čou. Toto nádherné sídlo si za hlavní město silně okleštěné říše zvolil jeden z uprchlých císařových bratrů. Mír si nový císařský dvůr vykoupil postoupením severních území džurčenským dobyvatelům a placením vysokých ročních tributů. Tím epocha Jižních Sungů (1127-1279) získala dostatečný prostor pro ekonomický i kulturní rozvoj. V Chang-čou o překot vyrůstaly skvostné paláce a chrámy i elegantní rezidence vysokých úředníků obklopené podivuhodnými zahradami, ve kterých nechyběly jednoduché pavilony, kde se odehrávala vytříbená čajová setkání. V nespočetných a hojně navštěvovaných městských čajovnách se kromě čaje často podávala i polévka a malé občerstvení. Podle dobových zpráv byly čajovny oblíbené zvláště mezi mladými lidmi. Scházeli se tu nejen kvůli šálku čaje, ale chodili sem na divadelní představení, hrát na hudební nástroje, společně si zazpívat. Svůj počátek zde měly i mnohé milostné románky.

Legendární Tygří pramen. Pokud si připravíte Lung ťing z vody tohoto pramene, získá prý neopakovatelnou chuť a vůni.

O nejlepším čínském čaji všech dob

V romantické hornaté krajině kolem Chang-čou plné zeleně, jezer a vodních toků se odedávna skvěle dařilo čaji. Pocházejí odtud nejproslulejší čajové druhy. Samozřejmě i skvostný a jedinečný Lung ťing (čaj Dračí studna), pro svěží vůni, jemnou nasládlou chuť a nefritové zbarvení znalci pokládaný za nejlepší čínský čaj. Velmi si ho cenil Lu Jü, jenž se o něm pochvalně zmiňuje v Knize o čaji. V jeho době se mu ovšem říkalo mnohem poetičtěji - Bílý oblak vonícího lesa. Slavný básník Su Š' zdejší čaj přirovnával ke krásné ženě. V jednom z chrámů poblíž místních plantáží v první polovině 18. století nedočkavě čekával císař Čchien-lung na jarní sklizeň, aby se mohl napít božského moku připraveného z čerstvě natrhaných a usušených čajových lístků. Čaj určený pro císaře se sbíral pouze z osmnácti nejstarších a nejlepších keřů.

Lung ťing se pro své nesporné ochlazující účinky doporučuje pít především v horkých letních dnech. Rozhodně to není čaj vhodný ke snídani či zapíjení jídla. Hodí se k politickým diskusím i filozofickému rozjímání. Říká se, že jeho lahodné chuťové vlastnosti se znásobí, pokud se při přípravě použije čerstvá voda ze zázračného Tygřího pramene, který se nachází nedaleko místních plantáží u vesnice s poetickým jménem Dračí studna.

Pověst říká, že kdysi bylo velké sucho, všechny studny vyschly a zoufalí lidé ve dne v noci prosili rozhněvaná božstva o déšť. Činil tak i poustevník žijící ve skalách nad vesnicí. V době, kdy už všichni propadali beznaději a chtěli místo opustit, zpozoroval poustevník dva tygry, kteří vyběhli z lesa. Zastavili se a zařvali tak, až skála, u níž poustevník právě meditoval, pukla. Z průrvy vytryskl průzračný pramen. Lidé byli zachráněni.

Dnes se v půvabné krajině se stráněmi porostlými smaragdově zelenými čajovými keři scházejí milovníci čaje z celého světa, aby v čajovém pavilonu, postaveném přímo u proslulého pramene, vychutnali "nejlepší šálek čaje svého života".

Na březích Západního jezera v Chang-čou s oblibou popíjeli čaj mnozí čínští vzdělanci a literáti.

Čaj v zahradách věčného okouzlení

Dlouhé generace čínských vzdělanců se snažily postihnout tajemství a smysl lidského bytí. Mnoho z těchto lidí ovlivněných taoismem a čchanovým buddhismem došlo k poznání, že volnost, pokoj a klid najdou jen uprostřed přírody. Někteří opustili význačné úřady u císařského dvora, pohodlí a přepych městských rezidencí, někdy i rodinu, aby v prostém domku v klínu hor prožili řadu měsíců, často i zbytek života. Ti z učenců a úředníků, kteří se nechtěli vzdát funkcí či po skončení své kariéry odejít do osamění hor, si začali budovat zahrady. Svůj malý tichý svět, kde se mohli těšit a radovat z proměn přírody ve věčném koloběhu ročních dob, v klidu přemýšlet, filozofovat, kam mohli pozvat své nejbližší přátele a v družné zábavě popíjet čaj nebo víno.

Jednou z možností bylo vybudování zahrady na odlehlém místě, kam se majitelé a jejich hosté museli dopravit na koních či v nosítkách a leckdy i pěšky vystoupat po strmých horských stezkách. Na skalních úbočích porostlých borovicemi a jeřáby stačilo postavit jednoduchý zahradní pavilon, ze kterého se otevíraly nádherné výhledy do údolí, do skal vytesat schůdky, průzračné potoky překlenout dřevěnými můstky. Jak uprostřed čarokrásných horských scenérií vypadal čajový rituál? V přenosných kamínkách žhnul oheň, v umělecky zpracované kovové nádobě vřela voda, na nízkém stolku stály elegantní čajové šálky z vyhlášených keramických pecí, v bambusové skříňce a koších bylo připraveno další nezbytné čajové náčiní. Duchem spřízněná skupinka vzdělanců, přímý dotek divoké přírody, vynikající čaj z proslulých plantáží, s láskou a péčí připravený samotným hostitelem, typická vůně a lahodná natrpklá chuť čaje, následná filozofická rozprava. To vše vytvářelo atmosféru prostoty a zároveň zvláštní rafinovanosti, tedy pocitů, jež byly čínským literátům velmi blízké.

Na nebi je ráj a na zemi Chang-čou a Su-čou

…říká se odpradávna v Číně. Svůj podíl na tom mají čínské zahrady, které si vzdělaní a majetní Číňané budovali přímo ve městech. V Chang-čou a hlavně ve sto kilometrů vzdáleném Su-čou jich i dnes objevíte celou řadu. Tvůrci zahrad se promyšlenými kompozicemi snažili navodit dojem, že jste se ocitli v rozlehlé proměnlivé krajině, odtrženi od světského shonu a vábení, přestože se za zahradní zdí odehrává rušný městský život. Střed zahrady většinou tvoří umělé jezero, obklopené pavilony s charakteristicky prohnutými stříškami a bizarními skalami. Přes vodní toky vedou klenuté můstky. Po krytých stezkách z jedné strany ohraničenými zdmi s obrazy, kaligrafiemi a nápaditými průzory se dá vstoupit do dalších a odlišně pojatých částí zahrady. Každá na člověka zapůsobí jinak, naladí k úvahám, meditacím i odpočinku. Ze zahradních areálů vyzařuje uvolněnost a dokonalá harmonie. Pro svou krásu, osobité architektonické ztvárnění a nenapodobitelnou atmosféru se řadí k největším čínským a vlastně i světovým kulturním pokladům. V souladu s čínskými zvyky mají velmi poetické názvy: Zahrada vzdouvajících se vln, Zahrada vábící k odpočinku, Zahrada mistra rybářských sítí…

Sběr čajových lístků na plantážích poblíž hory Ťing-tching, kde se vyrábí skvělý a velice vzácný čaj čaj nazývaný Zelený sníh (Ťing-tching lü süe).

Podoby čaje v čínských zahradách

Kultura čaje a umění čínských zahrad k sobě nerozlučně patří, nezbytnou součástí rezidenčních i chrámových zahrad jsou zahradní pavilony, které nabízely mnoho rozličných příležitostí a způsobů k přípravě a pití čaje. V příjemném osamění a uvolněném rozjímání popíjel čaj majitel zahrady v "Pracovně soustředěné prázdnoty", v "Hudební poustevně" při hře na citeru vychutnával šálek čaje s nejbližšími přáteli, "Pavilon pro oba dva" dával širokou možnost výběru společníka k poetickému čajovému dýchánku. "Pavilon plovoucího nefritu" sloužil k pozorování měsíčního odrazu na vodní hladině a šálek čaje vytříbené chuti dodal tajuplné atmosféře dotek klidu a pohody. Dlužno podotknout, že v této situaci přišel literátům vhod spíše alkohol, jak o tom svědčí úryvek z rozmarné básně "Tři kumpáni":

Jasmínu loubí. Sedím u vína,
zve dobré druhy dobrá hodina -
a já jsem sám. Vtom náhle nad strání
kulatý měsíc se mi uklání,
já jemu. Se mnou v modrý nebes klín
můj kývá stín.
Společnost poklonami nešetří -
tak jsem byl sám, a teď jsme tři…16

Mezi vzdělanci a literáty byly alkoholické nápoje čaji velkým soupeřem. Vypráví se, že se jednou dokonce víno s čajem pohádalo, kdo je vzácnější a dražší a komu z nich dávají přednost císařové a básníci. Do sporu se prý vložila voda: Proč se vůbec hádáte? Copak je mezi čtyřmi prvky: Zemí, Vodou, Ohněm a Větrem, řeč o čaji nebo víně? Bez vody by nebyl čaj ani víno, a přece se nechlubím svými zásluhami. Ani vy se nehádejte a buďte bratry. Ať navěky vzkvétá víno i čaj…

Pro své povzbuzující účinky však čaj určitě dostal přednost v "Přístřešku očekávání prvních mrazíků", odkud zachumlaní lidé nedočkavě vyhlíželi okamžik, kdy noční mráz ojíní plody mandarinek a dodá jim lahodnou sladkost.

S uspokojením a trochou nostalgie určitě vychutnával šálek čaje císařský výběrčí daní Wang Sien-čcheng v "Pavilonu úsměvů" pod kaligrafií: Císař je daleko. Co může být lepšího? Nápis v sobě nesl náladu a pocity člověka, který poté, co upadl u císaře v nemilost a musel odejít od dvora, si pro své potěšení vybudoval v Su-čou nádhernou vodní zahradu a nazval ji Čuo-čeng jüan - Zahrada skromného politika.

Miska čaje v bambusovém háji

Trs elegantních ohebných bambusů nesměl chybět u zdí čajoven, ani před studovnami učenců, literátů a malířů. Nejen pro uznávanou estetickou hodnotu, ale i pro zvláštní zádumčivou atmosféru navozenou šelestem podlouhlých lístků zmítajících se ve větru či šuměním deště v bambusové houštině. Mnozí čajoví mistři doporučovali pít čaj za jarních večerů v bambusovém háji…

Čajová klání

Rozličné soutěže v přípravě, ochutnávání a určování druhů čaje se konaly od tchangských dob. Staly se oblíbenou a prestižní záležitostí rozšířenou mezi vzdělanci, bohatými vrstvami i u císařského dvora. Soutěžící si ze svého kruhu zvolili rozhodčího a pak každý z nich podle svého uvážení připravil určitý druh čaje z proslulých i méně známých plantáží. Ostatní se snažili uhodnout, o jaký čaj se jedná. Výherci byli nejen obdivováni, ale dosáhli i značného společenského uznání.

Pověst skvělého znalce si až do dnešních dob uchoval vrchní dozorce pro čaj z provincie Fu-ťien, jistý Cchaj Siang, žijící v polovině 11. století, autor dalšího slavného spisu o čaji, nazvaného Čcha lu - Záznamy o čaji.

Čaj a čchanový buddhismus

Mistr Čchao-čou (Džóšu) se jednou zeptal nového mnicha:
"Byls tu už někdy předtím?"
"Ano, před rokem," zněla odpověď.
"Vezmi si tedy šálek čaje," řekl mistr.
Později Čchao-čou položil stejnou otázku jinému mnichovi.
"Nikdy jsem tu ještě nebyl," odvětil mnich.
"Vezmi si tedy šálek čaje," opět pronesl proslulý čchanový mistr.
Mnich Indžú na Čchao-čouovi vyzvídal:
"Jak to, žes oběma nabídl čaj, když každý z nich
odpověděl jinak?"
"Indžú!"
"Ano, mistře?"
"Vezmi si šálek čaje."

Není lehké porozumět čchanovým hříčkám. Podle čchanového buddhismu se i ve zdánlivě banálních a všedních věcech ukrývá hluboký smysl. V doutnající vonné tyčince hoří celý svět. V šálku čaje se může promítnout celý vesmír, či v něm mohou půvabně tančit éterické mořské víly…

Mniši často meditovali a popíjeli čaj v klášterních zahradách, ve kterých nechyběla "odlehlá" místa s bambusovými háji, ani "chatrče" obklopené rozlehlým pohořím, znázorněným vysokými rozeklanými kameny. Opat Tchien Žu jednou pronesl: "Lidé si myslí, že žiji ve městě, ale já zatím trávím čas mezi tisíci horami!"

Čchanový buddhismus i čajový kult spojuje snaha po prostotě. Pro své povzbuzující účinky byl čaj vítanou vzpruhou pro meditující mnichy a díky němu občas dosáhli i vytouženého osvícení. Přípravu a pití šlehaného čaje (mo-čcha) čchanoví mniši rozvinuli v rituál, při němž se shromažďovali před obrazem legendárního Bódhidharmy a jako posvátnou oběť postupně z jediné misky upíjeli čaj. Tady má svůj původ proslulý japonský čajový obřad - čanoju.