 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
||||||
|
Existuje celá škála kritérií, podle kterých můžeme čaj rozdělit. Podle země původu, plantáže, nadmořské výšky, doby sklizně a podobně. Nejznámější rozlišení je na čaj černý (v Číně a Japonsku bývá označován podle barvy nálevu jako červený), zelený, oolong (též částečně oxidovaný, žlutozelený nebo modrozelený) a bílý. Mimoto se lze setkat i s čajem žlutým. Jedná se však o spornou kategorii - tímto názvem bývají označovány tzv. císařské čaje (žlutá je barva čínských císařů), což je tradiční název pro nejlepší kvalitu čajů odváděných císařskému dvoru jako daň. Někteří znalci uvádějí, že se jedná o zelený čaj, jenž je při pozvolném sušení ještě dodatečně oxidován. Dále není možné pominout jedinečný Pchu-er, který se někdy řadí do kategorie tzv. tmavých čajů.
Všechny tyto čaje jsou variantou zpracování téže rostliny - čajovníku čínského, latinsky Camellia sinensis. Existují tři varianty této rostliny - čínská, ásámská, indonéská a několik jejich hybridů. Liší se od sebe velikostí: čínské druhy dosahují tří až pěti metrů, indonéské šesti a ásámské mohou vyrůst až v třicetimetrové stromy. Čajovníky se na plantážích zastřihávají či zaštipují do výšky okolo jednoho metru, aby se čaj mohl snadno sklízet. Odchylky mezi jednotlivými druhy čajovníků objevíme i v zabarvení a velikosti lístků.
V různých zdrojích se objevují i jiné způsoby klasifikace čajovníku, které například rozlišují ásámskou a čínskou variantu jako rozdílné druhy rodu Camellia.
I když je pojmenování Camellia sinensis, stanovené v 19. století význačným botanikem sirem Georgem Wattem, všeobecně uznávané, přesto se ještě poměrně často můžeme setkat s názvem Thea sinensis, jenž dal čajovníku švédský botanik Linné (1707-1778).
Dlužno tedy poznamenat, že přírodovědci v čajovém názvosloví stále příliš jasno nemají.
Rozlišení čaje podle barvy nálevu úzce souvisí se způsobem, jakým jsou lístky po natrhání zpracovány. Hlavní rozdíl tkví v tom, zda v čajových listech proběhne proces oxidace, v mnoha publikacích nesprávně označovaný jako fermentace.
Fermentace znamená kvašení, což je proces, který v čaji ani vzdáleně neprobíhá. Ve skutečnosti se jedná o oxidaci polyfenolů - špatně označovaných jako taniny -, která vede k chemickým změnám v čajových lístcích a způsobuje jejich tmavnutí. Černý, zelený, částečně oxidovaný a tmavý čaj se liší způsobem i dobou oxidace.
Černý čaj je oxidován nejvíce - přes polovinu jeho polyfenolů je zoxidováno. Obsahuje tedy jak okysličené, tak neokysličené (přírodní) polyfenoly. Ty okysličené vytvářejí chuť, barvu a aroma černého čaje, zatímco přírodní polyfenoly dodávají nápoji charakteristickou trpkost, která stimuluje činnost slinných žláz a zahání žízeň.
Po natrhání a vytřídění jsou čajové lístky v tenkých vrstvách rozprostřeny na sušicí plata, jež by měla být rozložena na čerstvém vzduchu, nejlépe ve stínu. Po několika hodinách (většinou deseti až dvaceti) listy zavadnou, změknou a mohou být poměrně snadno svinuty do ruliček. Dříve se svinovaly výhradně ručně - mezi dlaněmi či klouzavými pohyby rukou přímo na platech. Dnes se zavadlé listy dopraví do rolovacího stroje, kde se třicet až šedesát minut válejí a svinují. Při tomto procesu jsou narušeny buněčné membrány a přírodní polyfenoly se dostávají do styku se vzdušným kyslíkem a enzymem polyfenolázou, který proces oxidace katalyzuje. Právě v této chvíli dochází v čajových lístcích k nezvratným chemickým změnám, jejichž výsledkem je černý čaj.
Svinuté lístky rozložené na platech ve vrstvách čtyři až deset centimetrů vysokých se nechávají oxidovat dvě i více hodin při teplotě kolem 28 až 33 °C. Čím déle, tím je čaj tmavší, avšak ztratí něco ze své charakteristické trpké chuti. Oxidace je zastavena prudkým zahřátím listů, buď na sušičkách v moderních pásových provozech, nebo pražením ve velkých pánvích a dalšími způsoby dle použité technologie a místních zvyků. Pak se čaj dosušuje, zbavuje se stonků, nečistot a roztřídí se podle velikosti lístků.
Černý čaj různé jakosti se vyrábí v Asii, Africe, Oceánii i Americe. Vyhlášené černé čaje pocházejí především z Číny, Indie, Šrí Lanky, Keni, Tanzánie a Nepálu.
Zelený čaj procesem oxidace vůbec neprochází, a zachovává si tak všechny přírodní polyfenoly. Po otrhání se čajové lístky nechají nanejvýše dvě hodiny ve stínu zavadnout, nebo se začnou ihned zpracovávat - čili deenzymovat. Záleží na místních zvyklostech a druhu čaje. Oxidaci je zabráněno opražením na pánvi (nejčastější metoda používaná v Číně), propařováním (jež se používá u japonských čajů) nebo pečením. Poté se lístky tvarují a suší, obvykle několikrát za sebou. Staleté zkušenosti s výrobou zeleného čaje v Číně a Japonsku daly vzniknout mnoha charakteristickým podobám čajových lístků, ať už je to proslulý Gunpowder (Ču čcha) ve tvaru říčních perel, jenž Evropanům připadal jako střelný prach, nebo spirálovitě se kroutící vlásky čaje Pi luo čchun. Kvalitní zelené čaje se vyrábějí v Číně, na Tchaj-wanu a v Japonsku, ostatní země dosti zaostávají.
Oolong - je částečně oxidovaný čaj. Sběr lístků na jeho výrobu musí proběhnout v okamžiku jejich plné zralosti, aby čajový nálev získal svou pověstnou vyváženou chuť. Na rozdíl od ostatních čajů se nasbírané čajové lístky nechávají zavadnout na přímém slunci. Pak jsou nasypány do velkých a vzdušných otočných válců spletených z bambusu, kde jsou přetřásány tak dlouho, až se na povrchu lístků rozruší buněčné membrány a čaj začne oxidovat. Jedinečnost této metody spočívá v tom, že oxidace zasahuje pouze okraje čajových lístků a zbytek neporušené buněčné struktury si zachovává přírodní polyfenoly. Ve chvíli, kdy okraje lístků začnou červenat, je oxidace přerušena sušením. Částečně oxidované čaje se suší za vyšších teplot, což se projevuje v jejich někdy až připečené chuti. Vyrábějí se v Číně - hlavně v provincii Fu-ťien, Kuang-tung a na Tchaj-wanu.
Pro výrobu čajů se používá dvou, tří, v případě výroby oolongů či čaje typu Pchu-er až pěti lístků přilehlých k výhonku. Výhonek (pupen) se označuje jako tip a bývá porostlý bílým chmýřím. K výhonku přiléhá první čajový lístek, orange pekoe, ze kterého je nejkvalitnější a chuťově nejvýraznější čaj, druhý lístek pekoe už poskytuje čaj střední jakosti a zbylé tři lístky pekoe souchong, souchong a congou patří k nižším třídám. Na jakostní černé a zelené čaje se uštipuje jen výhonek a první dva lístky, poeticky nazývané dva lístky a srdíčko. Na nejlepší čaje se uštipuje pouze výhonek a přilehlý lístek. Na dobrý oolong a Pchu-er se dá použít všech pěti lístků.
Výhonek (tip) je velmi ceněný. Kvalita černého čaje se měří mimo jiné množstvím tipsů, které obsahuje. Ve velkoobchodním i maloobchodním styku se používá zkratkových termínů, ze kterých lze vyčíst, jaké druhy lístků čaj obsahuje (viz Rozlišení kvality lístků).
Bílé čaje obsahují rozhodující množství ochmýřených, dosud nerozvinutých tipsů spojených s několika nedorostlými lístky. Dříve se bílý čaj získával z divokých čajových stromů, které se dnes daří pěstovat ve formě zákrsků. Po nasbírání se lístky nechají zavadnout a přetřásáním na platech se mírně pomačkají. Tím se naruší buněčné membrány, což vede ke slabé oxidaci, brzy přerušené propařením či sušením.
Lístky bílého čaje se nezavinují ani netvarují. Zvláště proslulé jsou čaje typu Jin čen, obsahující až tři centimetry dlouhé stříbřitě ochmýřené pupeny, které svým tvarem připomínají jehličky. Poskytují bledě zelený až žlutý čaj nasládlé chuti. Někdy se jehličky svazují do tzv. čajového květu, jenž po spaření na dně konvičky či šálku vytvoří útvar připomínající květ pampelišky. Z kratších výhonků se dělají čaje Paj mu-tan a Šou mej, které zároveň obsahují i dva nezavinuté přilehlé lístky, jež jim dodávají výraznější chuť. Bílý čaj se pěstuje téměř výhradně v Číně a je považován za specialitu hodnou gurmána.
Modernizace a mechanizace se nevyhnula ani čajovému průmyslu. Na indickém subkontinentu se používá strojů již od konce 19. století. Stroje obstarávají svinování listů, odpovídající prostředí pro oxidaci i sušení, a věrně napodobují tradiční proces výroby čaje. Tato strojová metoda se označuje jako ortodoxní a používá se převážně k výrobě kvalitnějších čajů z celých listů - leaves. Listy, které se při třídění ukážou příliš velké nebo naopak malé, jsou použity na čaje lámané - broken. Dnes se však ortodoxně zpracovává jen malé množství světové produkce.
Od třicátých let 20. století se používá metoda zvaná CTC (crushing, tearing, curling) - drcení, trhání, svinování -, při níž jsou listy roztrhány a rozmělněny. Vzniklá čajová drť po částečném odpaření vlhkosti prochází velkými rotujícími plechovými bubny, kde se nabaluje do drobných kuliček. Tato metoda je výhodná především z ekonomických důvodů - stroje jsou rychlejší, dokáží zpracovat daleko větší množství lístků. Čaj získá poměrně vyvážené chuťové vlastnosti, je vydatný, silný, většinou však nevybočí ze slabšího průměru. Převážná část produkce zpracovaná touto metodou končí ve směsích a následně v nálevových sáčcích.
Jedním z dalších produktů ortodoxního i CTC zpracovaní jsou čajové drtě - fannings - a čajový prach - dust. Protože dobře zbarvují čajový nálev, obvykle se používají jako náplň do čajových sáčků. Někdy se lisují do deskových a cihlových čajů.
Podobné vlastnosti jako CTC má i modernější metoda strojového zpracování LTP (Lawrie Tea Processing nebo též Legg-cut), při níž jsou listy před oxidací rozkrájeny noži, jež se pohybují proti sobě. K jedněm z posledních moderních technologií patří rotorvane. V tomto případě jsou čajové lístky rozsekány vrtulí ve válcích o průměru cca 20 cm. Čaj je tak zpracován za pouhé tři minuty.
V Číně a Japonsku se používá moderních strojů ve větším měřítku od padesátých let 20. století. Metoda CTC se zde vyskytuje zřídka, drtivou většinu produkce totiž tvoří zelené čaje. V Číně, kde vedle velkých čajových plantáží existují i rodinná čajová pole a zahrádky, je běžné, že drobný zemědělec nosí svou produkci ke strojovému zpracování. Ty nejkvalitnější čaje jsou však stále zpracovávány ručně podle tradičních metod, které často patří k rodinnému tajemství přenášenému z generace na generaci. V Japonsku je výroba čaje zcela automatizována, aniž to ovlivňuje jeho vysokou kvalitu.
Místa vhodná k pěstování čajovníku obepínají svět v širokém pásmu po obou stranách rovníku, od mírného do tropického pásma. Avšak krajina, kde čajové keříky rostou, má zásadní vliv na jakost čaje i na objem produkce. Ve hře je kvalita půdy, vzdušná vlhkost, objem a pravidelnost srážek, celoroční teplota a stabilita klimatu. Stejně tak zkušenosti a schopnosti pěstitelů.
Číňané soudili, že nejlepší čaje pocházejí z hor, protože jim prospívá vlhké chladné ovzduší a časté mlhy. Čajové lístky nejsou tak často vystaveny přímému slunečnímu svitu, a díky tomu mají vyšší obsah chlorofylu a méně trpkosti. Zkušenosti dokazují, že i v nížinných oblastech lze dosáhnout skvělých výsledků. Mezi znalci jsou však stále nejvíce ceněné vysokohorské čaje, jež se vyznačují jemným a velmi lahodným aroma, oproti čajům nížinným, které mají plnou chuť a výraznou barvu.
Doba sběru i objem produkce závisí na klimatických podmínkách v pěstitelské oblasti. Například cenou za vynikající chuťové vlastnosti vysokohorských čajů je výrazně menší úroda. Mimo tropické oblasti, které mají dostatečné množství pravidelných srážek a stabilní teplotu, procházejí čajovníky obdobím vegetačního klidu. Na většině území Číny, Japonska, severní Indie a obecně ve vysokých polohách probíhá hlavní sběr od dubna do října, obvykle ve třech až pěti sklizních. V nižších polohách - na Šrí Lance, jihu Indie, Jávě, čínském ostrově Chaj-nan a v dalších tropických krajích - je sběr možný až třicetkrát do roka, neboť čerstvé lístky zde raší po osmi až šestnácti dnech od posledního sběru.
Jiné oblasti, například Dárdžiling, jsou část roku stiženy silnými monzunovými dešti. Čaj v tomto období roste velice rychle, nestihne však vyzrát, a tudíž postrádá chuť. Někdy se mu říká: butter and bread tea - čaj másla a chleba. Na evropských trzích se prakticky neobjevuje.
V mnoha čajových oblastech existuje jedno, nebo více období, kdy se sbírá čaj nadprůměrné jakosti, tzv. flavoury seasons. Často to bývá první či druhý jarní sběr.
Celoroční světová produkce čaje přesahuje tři a půl milionu tun čajových lístků. Drtivá většina z toho končí v nejrůznějších směsích a ty zase z velké části putují do nálevových sáčků. Jen zanedbatelný díl sklizně dosahuje takových kvalit, aby se prodával jako čistá sorta (tj. čaj z jedné konkrétní plantáže a sběru). Velké čajové firmy mísí čaje, aby dosáhly stálé kvality a chuti podle požadavků trhu. Vychází se z předpokladu, že čaj horší jakosti převezme chuť a vůni dražší sorty, s níž je smíchán, čaj zlevní, aniž by příliš ztratil na požadované kvalitě. Ve směsích často bývá až několik desítek nejrůznějších čajů, namíchaných tak, aby co nejlépe vynikla harmonická chuť nálevu. Není nic výjimečného, když se v jedné směsi sejdou čaje ze všech čtyř kontinentů, na kterých se čajovníky pěstují. Čajové směsi se prodávají pod mnoha názvy a obchodními značkami. Některé z nich, například English Breakfast či Russian Caravan, jsou natolik populární, že natrvalo vstoupily do povědomí mnoha lidí západního světa.
Čaj je velice náchylný k vstřebávání nejrůznějších vůní i pachů. Proto se při jeho výrobě až úzkostlivě dbá na vyloučení všech možných nežádoucích vlivů. Lidé, kteří pracují při sběru lístků a v čajových továrnách, nesmějí používat parfémy nebo jíst silně aromatická jídla.
Této vlastnosti čaje se využívá k jeho dodatečnému upravování. Rozlišujeme tři druhy takto upravených čajů:
1. čaje aromatizované přírodními vůněmi (ovoněné) - zpracované tradiční metodou za pomoci čerstvých květů jasmínu, magnólie, pomerančovníku, lotosu, růže, ibišku, chryzantémy…
2. čaje aromatizované esencemi - ať už přírodního či chemického původu
3. čaje ochucené - částmi sušených plodů nebo kořením, například mandlemi, sušenými jablky, rozinkami, zázvorem, kokosem, skořicí, hřebíčkem…
Často se vyskytují i kombinace těchto metod, kupříkladu jablkové křížaly ve švestkovém čaji nebo slupky kakaovníku v čokoládovém čaji.
V Číně se při tradiční metodě výroby květinových čajů - chua čcha - čerstvé květy rozprostřou přímo na suché čajové lístky. Kromě vůně tak čaji předají i svoji vlhkost, proto se i s květy usuší v sušičce a následně na třídícím stroji oddělí od květů. Tento proces se několikrát opakuje. U běžných sort třikrát, u kvalitních sedmkrát až desetkrát. Při dalším ze způsobů ovoňování se čerstvé květy pouze položí do blízkosti sušených čajových lístků. I tento postup se v závislosti na kvalitě čaje několikrát opakuje.
Často se sušené květy, kvůli lákavějšímu vzhledu čaje, přidávají přímo k čajovým lístkům. V tomto případě se květy suší zvlášť, aby nezhnědly. Na kvalitu čaje to však nemá vliv, jde pouze o estetický efekt a mnozí znalci takové znečišťování zavrhují. Občas totiž příměs květů signalizuje nepříliš zdařilou jakost samotných čajových lístků.
Takto se postupuje, pokud se jedná o zelený čaj. Jestliže se ovoňují černé čaje, zpravidla se do nich přidávají okvětní lístečky rozdrcené na jemný prášek.
Králi mezi klasickými ovoněnými čaji jsou nepochybně ty s příchutí jasmínu, v Číně zvané Mo-li chua-čcha. Mohou být zelené, částečně oxidované i černé. Květy jasmínu se sbírají za poledne, tedy v době, kdy jsou uzavřené. Na rozložené čajové lístky se pokládají až večer, kdy začnou s lehounkým prasknutím pukat a vydávat omamnou vůni.
Zelený jasmínový čaj se v Číně pije už od 10. století, dnes je rozšířený hlavně v severočínských provinciích. Velmi dobře se hodí ke kořeněným a ostrým jídlům. Uznávané jsou i jeho staletími prověřené léčivé účinky. Používá se při bolestech v podbřišku, průjmech a jiných trávicích problémech.
Číňané mají v oblibě i čaj s vůní chryzantém, který se pije s cukrem, zvláště v parných dnech, neboť má velmi dobré ochlazující účinky. Pochutnají si i na čaji s vůní lotosu, jenž se vyrábí už zmíněným klasickým způsobem. Poslechněte si však, jak si ho podle pověsti připravovala krásná Jün:
V době, kdy kvetly lotosy, přicházela každý den při setmění k jezírku a do lotosových květů vkládala hrst čajových lístků zabalených v jemné, téměř průsvitné látce. V noci se květ uzavřel a dodal čaji specifickou vůni. Ráno, když se lotosový květ opět rozvinul do krásy, vyňala Jün navoněné čajové balíčky a přelila je horkou vodou donesenou z horského pramene. Její čaj široko daleko proslul svou vynikající chutí a vůní.
Za zmínku určitě stojí i Li-č' chung čcha, čaj s exotickou příchutí ovoce liči, obsahující výtažek z jeho šťávy. Je jedním z mála černých čajů, který Číňané skutečně milují.
Umělé aromatizování spočívá v postřiku čajových listů rozpuštěnými vonnými substancemi. Mezi tyto čaje patří především věhlasný Earl Grey - černý čaj aromatizovaný bergamotovou silicí. Říká se, že návod k jeho výrobě dostal darem britský premiér hrabě Charles Grey (1767-1845) od čínského mandarína v době, kdy byl diplomatem v Číně. O pravdivosti tohoto příběhu se však vedou spory, protože Číňané nikdy předtím tento čaj nepili. Navíc se čajové firmy Twinings a Jacksons of Piccadilly dlouho přely, která z nich vlastní tu úplně pravou a původní recepturu, aniž došly k nějakému věrohodnému výsledku.
Evropští a američtí dovozci vyvinuli mnoho dalších příchutí a jiné se stále objevují. Především se jedná o ovocné, popřípadě kořeněné příchuti, jakými jsou kiwi, mango, jahody, meloun, vanilka, hřebíček, máta a další. Většina těchto čajů je ochucována uměle. Americký znalec čaje James Norwood Pratt k tomu říká:
Vše, co chcete vědět o kořeněných čajích, máte napsáno na nálepce - když je tam psáno "čaj, který má příchuť pomeranče a hřebíčku", bude tomu přesně tak. Základní čaj mívá ve většině - možná i ve všech případech - horší průměr, ale za určitých podmínek snad může i potěšit.
O něco dále pokračuje:
S jistou dávkou tolerance je třeba připustit, že i tyto čaje mají své místo. Třeba jako nápoj k dezertu. Čokoládové cosi by se popralo s klasickým čajem, ale s malinovým nebo angreštovým čajem vytvoří přímo nebeský pár.
Čajoví znalci se uměle aromatizovaným čajům zpravidla zdaleka vyhýbají. Možná mají pravdu, často jsou totiž vyráběny z nepříliš povedených a chuťově nevyvážených sort.
Existuje několik čajů, které se vymykají jakémukoli zařazení, neboť jsou kategoriemi samy pro sebe. Patří mezi ně i japonská mačča. Tento neuvěřitelně jemný zelený pudr se řadí k nejpečlivěji pěstovaným a zpracovávaným čajům na světě. Práškový čaj pochází z Číny dynastie Sung (960-1279), nicméně dnes už se produkuje pouze v Japonsku a v malé míře i na Tchaj-wanu, kam však byla technologie výroby a pěstování přenesena Japonci za jejich dlouhé okupace ostrova.
Pro transport čaje se v Číně již před více než tisíci lety vyvinul specifický způsob zpracování. Hotový čaj - zelený, oolong, černý či tmavý - se napaří a slisuje do formy, kde zatuhne. Může mít podobu cihly, kvádru, misky, koláče, kuličky a podobně. Velikost je značně variabilní. Někdy je čaj slepen rýžovým nálevem. Za dávných časů se k tomuto účelu dokonce používalo krevní plazmy skotu. Jindy se zase čaj vlisuje do dutiny bambusového kmene, anebo se balí do listů různých rostlin.
Většina těchto čajů nevyniká zvláštní kvalitou. Čajové výlisky obvykle obsahují velké množství stonků, používají se lístky bez jakéhokoli utřídění a podobně.
Lisované čaje se vyrábí v různých kvalitách po celém světě - od Kavkazu přes Indii a Čínu až po Japonsko. Spotřebitelský trh tvoří především severozápadní Čína, Tibet, Mongolsko a státy bývalého Sovětského svazu.
Velmi dobré lisované čaje se vyrábějí v čínské provincii Jün-nan. Odtud také pochází proslulý čaj Pchu-er, který sice existuje i v podobě lístků, nejčastěji však bývá slisován do cihel, koláčů nebo misek. Pojmenování Pchu-er je odvozeno od názvu města a okresu, kde se tento čaj zpracovával už v době dynastie Tchang (618-907). Někdy jsou pod tímto jménem uváděny i čaje jiného druhu. Pravý Pchu-er je však nezaměnitelný a zcela výjimečný.
Atypicky široké lístky se sbírají ze starobylých čajových stromů zvaných Ta-jie - Velký list, které prý jsou blízkými příbuznými prapůvodního třetihorního čajovníku. Pchu-er je po slisování uskladněn řadu let, někdy i desetiletí. V tomto případě rozhodně neplatí, čím čerstvější, tím lepší, jako u jiných druhů čaje, protože právě při dlouhém skladování Pchu-er dále zraje a získává své osobité, zatuchlé a zemité aroma. Čajoví znalci obzvláště oceňují jemnou vrstvu plísně, jež pokrývá lístky či čajové výlisky.
Tajemství výroby tohoto originálního čaje je dosud přísně střeženo a znají ho jen nemnozí vyvolení. K jedněm z mála cizinců, kterým se podařilo poodhalit některé zvláštnosti jeho výroby, patří český milec čaje Jiří Šimsa. O svých poznatcích vypráví v následující kapitole.
V povědomí většiny Číňanů existují obavy o vyzrazení čínských státních tajemství, případně vývozu čínského know-how na výrobu čehokoli. Častokráte jsem jako odpověď na konkrétní otázky vyslechl velice květnaté pohádky či neuvěřitelné příběhy, které jsem považoval spíš za milé zpříjemnění společně stráveného času nežli za informaci. Avšak byly chvíle, kdy mne byrokratický přístup čínských úředníků opravdu zklamal. To je i případ mého úsilí při získávání informací o výrobě tajemného čaje Pchu-er.
První setkání
V roce 1995 jsme se s přáteli vydali do neprobádaných pralesů jižního Jün-nanu hledat starý čajový strom Čcha-šu wang. Na své cestě jsme dorazili do městečka Men-chaj (Menghai) v autonomní oblasti Si-šuang pan na (Xishuangbanna), kde jsme objevili i továrnu na zpracování čaje. Vedení továrny se chovalo velice vstřícně a laskavě nás vpustilo do střeženého objektu. Měli jsme možnost zdokumentovat výrobu černého (červeného) čaje, viděli jsme podstatnou část továrny, kde se zpracovává čaj zelený, a dokonce jsme mohli na chvilku zahlédnout proces lisování Pchu-eru do nejrůznějších forem… Na otázky týkající se výroby jsme však odpověď nedostali. Naopak, bylo nám naznačeno, že pokud se o něj nepřestaneme zajímat, nedozvíme se už vůbec nic.
Starého Krále čajovníků se nám tehdy najít podařilo. Tento fakt jsme považovali za naplnění cíle naší cesty a spolu se spoustou dalších čajových zážitků jsme se vrátili po více než osmitýdenním putování zpátky do Čech.
Nutkání
Touha přicházet nejrůznějším neuvěřitelným záhadám na kloub je pravděpodobně nám Čechům více nežli vlastní, a tak netrvalo dlouho a, vyzbrojen všelikými dostupnými informacemi z nejrůznější literatury, vydal jsem se na jih Číny za tajemstvím Pchu-eru podruhé.
První zmínky o čaji Pchu-er se datují do časů vlády dynastie Tchang (618-907). V té době se však nejednalo o čaj tmavý v dnešním slova smyslu. Příslušníci místních národnostních menšin trhali čajové lístky z rozptýleně rostoucích divokých stromů a vařili je přidávajíce pepř, zázvor, skořici či jiné kořenící přísady. Teprve za dynastie Ming (1368-1644) se čaj začal spařovat a lisovat do malých kuliček.
Netrvalo dlouho a jünnanský čaj s názvem Pchu-er se stal známým v širokém okolí. V polovině 19. století navštěvovaly městečko S'mao (Simao), kam přesídlila místní provinční vláda a tedy i úředníci řídící obchod čajem, tisíce karavan z Tibetu, Indie, Laosu i Kambodže.
Byl čaj poprvé kultivován v S'-čchuanu nebo v Jün-nanu?
Na tuto otázku je těžké najít správnou odpověď. Důkazy existují pouze na úrovni pověstí, nejrůznějších legend či zápisů v kronikách. Číňané sami jsou schopni přiklonit se ke kterémukoli z výkladů. Záleží pouze na tom, jestli to či ono stanovisko zvýší jejich prestiž v očích dotazovaného nebo se odrazí na zvýšeném vývozu čaje. Já sám bych se přiklonil k možnosti následující…
Pro kultivaci čaje bylo rozhodující období tzv. Tří království (220-280), kdy jeden z prvních ministrů státu Šu, jménem Ču-ke Liang, podnikl inspekční cestu po dnešní provincii Jün-nan. Při této příležitosti prý na několika místech nechal vysadit čajové sazenice…
Kronika města Pchu-er sestavená v období vlády císaře Tao-kuanga z dynastie Čching o jeho cestě říká: "V dávných dobách markýz Wu (Ču-ke Liang) cestoval křížem krážem po oblasti Šesti čajových hor, zanechávaje měděný gong v Jou-le (Youle), měděného hada v Mang-č'(Mangzhi), cihlu ze železa v Man-čuanu (Manzhuan), klepačku ze dřeva v I-pangu (Yibang), třmenový řemen v Ke-tengu (Gedeng) a vak na semena používaný při setí v Man-se (Manse). Po těchto předmětech byla tato místa pojmenována. V Mang-č' a Ke-tengu jsou čajové stromy podle legendy vysazené samotným markýzem Wu, kterého zdejší národnostní menšiny uctívají dodnes, mnohem košatější a vyšší než v ostatních Čajových horách."
Oblast Šesti čajových hor by tedy mohla být oním legendárním místem, kde bylo započato s kultivací čajovníku.
Proč vlastně Pchu-er?
Z velice jednoduchého důvodu. Prvním větším správním místem, které se v blízkosti Šesti čajových hor nacházelo, bylo město Pchu-er. Odtud tedy i název čaje.
V současnosti se čajové lístky na stráních Šesti čajových hor stále sbírají, ale lokality pro čajovou produkci strategicky významné se již dávno přesunuly na západ do příhraničních oblastí dříve panenských hor. Tisíce let staré zalesnění kdysi nepřístupných džunglí rychle ustupuje nedozírným plochám monokulturních rostlin.
V oblasti jižního Jün-nanu vyrostlo v polovině 20. století několik továren na zpracování čaje. Největší z nich se nachází ve městě Men-chaj. Každoročně se tu vyrobí okolo sedmi tisíc pěti set tun prvotřídního čaje ve velmi širokém sortimentu. S výjimkou černých čajů, které jsou označovány Congo Black Tea či přímo CTC, nesou všechny název Pchu-er, přestože se v mnoha případech o onen proslavený, dvakrát fermentovaný čaj vůbec nejedná.
Náhoda či úmysl?
Přestože s určitostí nelze říct, jak k objevení postupu výroby tohoto čaje došlo, nabízí se jedno vysvětlení…
Zvláštní nepopsatelné aroma i chuť tmavého Pchu-eru mohly vzniknout jaksi samovolně při transportu čajů v žocích na zádech koňů, volů a mul, které se v karavanách paprskovitě rozcházely z města S'mao do přilehlého i vzdáleného světa. Žoky napěchované čajem povětšinou zmokly. K tomu byly odspoda napařovány hřbetem zvířete. Uvnitř vzniklo specifické mikroklima, které mělo za následek, že v čaji započal nový proces podobný oxidaci, v tomto případě však fermentace v pravém slova smyslu.
Zákazníci, kteří čaj nakupovali v cílových stanicích karavan, si na zvláštní vůni i chuť čaje zvykli. Avšak díky budování sítě zpevněných cest a železnic a také díky nahrazení karavanních zvířat zastřešenými nákladními vozy se podmínky příhodné pro druhou fermentaci zásadně změnily. Bylo zapotřebí uměle simulovat prostředí, které se v mokrých žocích na zádech transportních zvířat vytvářelo samovolně. Tak se pravděpodobně zrodil originální způsob "dvojí fermentace" čajových lístků, který je pro Čínu ojedinělý.
Rozhodování
Nyní se očekává, že vyzradím celý technologický postup výroby Pchu-eru, ale věc není až tak jednoduchá. To, co vám sdělím, je pouze mozaikou složenou ze střípků informací získaných z knih, časopisů, výpovědí čínských venkovanů, náznaků čajových odborníků i z vlastní dedukce podpořené osobní zkušeností. Z toho vyplývá, že moje výpověď může mít jen pramalou váhu.
Při nesčetných cestách za čajem, které jsem podnikl v minulých letech, jsem si "tváří v list" čajovému keříku snad stokrát uvědomil, že praktiky výroby čaje jsou samy o sobě nepřenosné. Výsledná chuť zpracovaného čaje je přímo závislá na množství faktorů, jako je složení půdy, druh čajovníku, podnebí, roční období, nadmořská výška, kvalita sbíraných lístků a v neposlední řadě i postup zpracování. Je naprosto vyloučeno, aby se pouhým napodobením postupu výroby dosáhlo výsledku srovnatelného, či dokonce převyšujícího originál. Touto cestou se sice vydávají čajoví novátoři na mnoha místech produkčního čajového světa, ale ještě jsem se nesetkal s plagiátem, který by předčil originál. Kombinací přírodních podmínek daných v určité lokalitě s novou technologií musí zaručeně vzniknout originál nový! Je pak pouze otázkou trhu, zdali obstojí či ne.
Následující stať nechť je tedy považována za shrnutí mého několikaletého bádání, ale rozhodně ne za potvrzenou a ověřenou informaci.
Jak to tedy vlastně je…
V příhraničních horách v oblasti zvané Pa-ta (Bada) se nacházejí rozlehlé čajové zahrady, uprostřed kterých leží nevelká moderní manufaktura na přípravu suroviny pro výrobu tmavého Pchu-eru. Sem se svážejí sklizené čajové lístky, které se nechají zavadnout na betonové podlaze pod střechou obří haly. Manipulace s lístky při rozprostírání a následně při shrabování je prováděna speciálními dřevěnými hráběmi, a to dosti nešetrným způsobem. Lístky nejenže zavadnou a odpaří se z nich částečně vlhkost, ale jsou i dostatečně pomuchlány. Po několika hodinách zavadání (i přes noc) se v tenké vrstvě rozprostřou venku na betonových prostranstvích a schnou vystaveny přímému slunečnímu žáru. V průběhu dne jsou ještě zvláštní technikou (viz fotografie) pomocí nohou otáčeny tak, aby dokonale proschly. Lístky získávají zelenočervenou barvu místy přecházející v hnědou. Takto vzniknuvší čajová surovina je zabalena do žoků a převážena do továrních skladů dole ve městě.
Nevytříděná čajová surovina se (v libovolné roční době, podle potřeby a možností zpracovatelského závodu) nechá projít speciálním napařovacím strojem a poté, ještě horká a vlhká, je zhruba ve 40-50 cm silné vrstvě rozprostřena do fermentačních místností a celá zakryta těžkými plachtami. Takto je čaj ponechán několik dnů, a právě v tuto dobu se rozhoduje o jeho kvalitě a potažmo i ceně. Čím delší je doba fermentace, tím je jeho chuť jemnější a vyzrálejší. Běžný čaj je zralý za 7-9 dní, ale existují i delikatesy, které fermentovaly celý měsíc!
Na závěr je Pchu-er usušen ve strojových pásových sušičkách a roztříděn. Vyšší třídy jsou prodávány jako čaje sypané, nižší jsou použity pro výrobu čajů lisovaných. Lisování do nejrůznějších tvarů je prováděno až poté, kdy je čaj opětovně propařen. Po vyjmutí z formy jsou čajové koláče, cihly apod. rozloženy na dřevěné lísky a uloženy do zvláštních místností, ve kterých je úzkostlivě udržována konstantní teplota i vlhkost vzduchu. Tady čajové výlisky dozrávají a dosychají, ale ne úplně. Je totiž nanejvýš žádoucí, aby se zvlhčením oživený proces fermentace nepřerušil, ale naopak - pokračoval. Takto zpracovaný čaj je balen do jemných papírů, krabiček či banánových listů, ale nikdy nesmí být uzavřen neprodyšně.
Je starší lepší?
Čím starší, tím lepší - je pravidlo, které platí pouze a výhradně u čajů lisovaných z tmavého Pchu-eru. Všechny ostatní čaje musí být před uložením do beden či žoků důkladně vysušeny, aby byla jakákoli další oxidace či fermentace vyloučena. Toto pravidlo se týká i sypaného tmavého Pchu-eru. Naděje, že tabulka či hnízdo lisovaného tmavého Pchu-eru pečlivě uschovaného někde na půdě či ve sklepě u babičky bude za dvacet let (pokud snad nezachutná myškám!) ještě znamenitější, však v našich podnebných podmínkách téměř zaniká. Problém tkví v tom, že v oblastech, kde se Pchu-er pěstuje a vyrábí, se vlhkost vzduchu pohybuje okolo 90 % a u nás je pouze 40-50 %. Následek této skutečnosti se dostavuje okamžitě po otevření transportních kontejnerů, ať už v hamburském přístavu či na ruzyňském letišti. Čaj jednoduše doschne! Tato informace by vás však rozhodně neměla od nákupu Pchu-eru odradit. Při vybírání však pozor! Není Pchu-er jako Pchu-er!
Následující rozlišení termínů používaných pro popis kvality lístků čaje nevychází z žádné mezinárodně uznávané normy. Norma ISO 6078 sice slovníček těchto termínů definuje, nicméně dodržována není. Následný přehled je dílem obchodní praxe. Toto rozlišení tudíž není vyčerpávající a někdy může být i nepřesné.
Listové černé čaje
TGFOP (Tippy Golden Flowery Orange Pekoe) - tento čaj s velkým obsahem výhonků patří k velmi ceněným sortám, obvykle z vysokohorských plantáží. Vyznačuje se slabší barvou a jemnou aromatickou chutí. Obsahuje velké množství tzv. silver tips - tedy stříbřitých ochmýřených výhonků.
SFTGFOP (Special Fine Tippy Golden Flowery Orange Pekoe), FTGFOP (Fine Tippy Golden Flowery Orange Pekoe) - podobné čaje jako předchozí TGFOP, ovšem vyrobené s výjimečnou péčí z těch nejkvalitnějších listů.
GFOP (Golden Flowery Orange Pekoe) - kvalitní čaj s obsahem tzv. golden tips, tedy zlatavých výhonků.
FOP (Flowery Orange Pekoe) - kvalitní čaj s obsahem výhonku a nejlepšího prvního lístku. Patří k lepším standardům většiny plantáží. Na Šrí Lance jsou tímto termínem označovány i vyšší sorty jako GFOP, TGFOP atd.
OP (Orange Pekoe) - standardní čaj dobré kvality, běžně vyráběný téměř ve všech zemích produkujících čaj.
PEK (Pekoe), PS (Pekoe Souchong), S (Souchong) - hrubší listové čaje podružné kvality.
Lámaný čaj
FTGFBOP (Fine Tippy Golden Flowery Broken Orange Pekoe), TGFBOP (Tippy Golden Flowery Broken Orange Pekoe), STGBOP (Special Tippy Golden Broken Orange Pekoe), GFBOP (Golden Flowery Broken Orange Pekoe), TGBOP (Tippy Golden Broken Pekoe), GBOP (Golden Broken Orange Pekoe), FBOP (Flowery Broken Orange Pekoe) - zlomkové varianty výše popsaných kvalitních listových čajů.
BOP (Broken Orange Pekoe), BP (Broken Pekoe), BPSM (Broken Pekoe Souchong), BS (Broken Suochong) - běžné zlomkové čaje průměrné až horší kvality.
Čajová drť (fannings) a prach (dust)
TGFOF (Tippy Golden Flowery Orange Fannings), TGFOPF (Tippy Golden Flowery Orange Pekoe Fannings), FBOPF (Flowery Broken Orange Fannings), BOPF (Broken Orange Pekoe Fannings), FOF (Flowery Orange Fannings), OF (Orange Faninngs), BOPD (Broken Orange Pekoe Dust), PF (Pekoe Fannings), PD (Pekoe Dust), D (Dust), FD (Fine Dust), CD (Churamoni Dust), RD (Red Dust), SRD (Special Red Dust), GD (Golden Dust) - tyto čajové drti jsou téměř výlučně používány do sáčkových čajů.
Podle druhu čaje či místních zvyků se ještě v průběhu výroby čaj čistí a třídí, buď na začátku, či na konci celého procesu.
Dokonale zvládnutá technologie, skvělé přírodní podmínky, píle a perfekcionismus - to jsou vlastnosti, jejichž výslednicí je japonský čaj. Svěží vzhled lístků lehce vonících mořem a originální, příjemně trávová chuť těchto čajů je výsledkem dlouhých staletí zušlechťování a zdokonalování.
Okolo šesti set tisíc rodin, které se v Japonsku živí výrobou čaje, vyprodukuje zhruba sto tisíc tun čaje ročně. Většinu z tohoto množství vypijí samotní Japonci, pro vývoz je určeno zhruba jedno procento. 98 % tvoří čaj zelený, význam i věhlas ostatních druhů je zanedbatelný.
Plantáže se rozkládají po celé jižní polovině země, většinou na úbočích hor, kde je hojně srážek a průměrná teplota se pohybuje okolo 12-15 °C.
Čajovým keřům se obzvláště daří na středním Honšú v prefektuře Šizuoka, kde se vyrobí téměř 50 % všech japonských čajů. Proslulá je i oblast Kagošima na Kjúšú, která se na produkci podílí šestnácti procenty. Nejslavnější čaje však pocházejí z okolí městečka Udži, jež leží nedaleko Kjóta. Odtud pochází sice jen tři procenta čajů, zato jsou vynikající kvality.
Sběr se odehrává ve dvou až čtyřech sezónách. Ceněný je především první sběr, který obvykle probíhá na přelomu dubna a května. V té době noviny, rozhlas i televize podávají pravidelné zprávy, na kterých plantážích právě probíhá sklizeň čajových lístků, aby se milovníci čaje mohli do těchto míst rozjet a vychutnat si šálek oblíbeného moku ve chvíli, kdy jsou zpracované čajové lístky nejčerstvější a čaj z nich nejlahodnější. Poslední sběr používaný na čaj podružné jakosti bývá v říjnu.
Na nejkvalitnější sorty se lístky stále sbírají ručně. Většina čajů je však sklízena speciální technikou, například motorovými nůžkami, a zpracovává se strojově na moderních automatizovaných linkách řízených počítačem.
Japonské čaje mají ve světě velice dobrý zvuk. Proto se je zejména čínští a vietnamští pěstitelé snaží napodobovat. Na západ tak proudí velké množství levných zelených čajů, které však s japonskými originály mají společný jen název.
Jména japonských čajů jsou relativně přehledná a v překladu takřka návodná. Kromě níže popsaných čajů se samozřejmě vyrábí mnoho dalších druhů a jejich variant.
Základními pilíři japonských zelených čajů je gjokuro, senča a banča. Technologií výroby, k jejímž specifikům patří přerušení procesu oxidace propařováním, jsou si podobné. Rozdíl mezi nimi tkví především v kvalitě. Nejvíce ceněný je gjokuro, jenž se sbírá výhradně ručně a pěstuje se na částečně zastíněných plantážích. K nejběžnějším, avšak velmi kvalitním čajům patří senča, který obyvatele japonských ostrovů provází doslova od rána do noci. Standardní jakost zastupuje banča. Všechny tyto čaje se vyznačují příčně skládanými a zploštělými listy s typickým vzhledem kovově lesklých zelených jehliček, jež jsou u čaje banča o něco hrubější.
Ostatní druhy zelených čajů jsou oproti těmto třem v menšině, o to jsou však originálnější.
Tento čaj dobré kvality a svěží chuti je vhodný jak pro běžné, tak výjimečné příležitosti. Pěstuje se na otevřených plantážích a vše, od sběru po zpracování lístků, probíhá strojově. Na japonském trhu má naprosto dominantní pozici - tvoří více než 80 % veškeré nabídky.
Pěstuje se na mnoha plantážích v Japonsku. Nejlepší kvalita, sbíraná brzy z jara, bývá označována jako šinča - nový čaj, pro cizinu pak obdrží přídomky Superior, Extra Fine či First Flush…
Senča se vyznačuje až dva centimetry dlouhými, smaragdově zelenými lístky ve tvaru plochých jehliček, podle kvality s větším či menším počtem zlomků. Lístky mají svěží, lehce trávovou vůni.
Bledě zelenavý až žlutozelený nápoj jemné květinové vůně má chladivou, jen v náznaku svíravou, nahořklou chuť, která později sládne na jazyku. U těch nejskvostnějších druhů může chutnat po sladkých mandlích.
Na trhu se někdy objevuje senča s nejrůznějšími příchutěmi: třešní, vanilkou, sakurou. Obvykle se jedná o čaje horší kvality, které většinou ani nepocházejí z Japonska.
Příprava: Dvě až čtyři lžičky čaje senča zalijte čtvrt litrem vody o teplotě 60-70 °C, přičemž chladnější voda dává vyniknout spíše hladké, sladce travnaté chuti, horčejší nabízí trochu ostřejší natrpklé akcenty. Louhujeme tři až čtyři minuty. Kvalitní senča vydá alespoň na tři nálevy.
Tento běžný levný čaj může i přes svůj hrubší vzhled zaujmout znamenitou chutí.
Za čtrnáct dní po první jarní sklizni čaje senča a gjokuro čajové keře znovu obrostou lístky. Z těch se kompletním ořezáním keře sklízí čaj banča. Takto se postupuje i při druhé sklizni. Třetí, popřípadě čtvrtá sklizeň, jež se také provádí ve dvou po čtrnácti dnech následujících řezech, už poskytuje výlučně čaj banča. Poměrně velké, volně svinuté listy, s dosti významnou příměsí stonků a listových zlomků, obvykle připomínají seschlý neupravený trávník, avšak objevují se i úpravnější sorty. Vydávají lehce nasládlou, bylinnou až kořeněnou vůni.
Barva nápoje je žlutozelená. Chuť plná, travnatá, mírně hořkosladká jako u čaje senča, avšak chybí jí hladkost a sametovost. I když obsahuje méně kofeinu než ostatní čaje, má prokazatelné povzbuzující účinky a skvěle se hodí k bohatýrskému nočnímu popíjení při náročné duševní práci. Navíc obsahuje hodně vápníku a železa, což je ceněno především v makrobiotické výživě.
Příprava: Dejte dvě, případně i tři lžičky na čtvrtlitr vody zchladlé na 70-80 °C a louhujte dvě až tři minuty. Postačí na dva až tři nálevy.
Tento svérázný čaj se vyrábí smíšením čaje banča (u kvalitnějších druhů se používá senča) s praženou rýží.
Rýžové kopečky v temné zeleni lístků působí v čajovém světě trochu nepatřičně. Čaj z této směsi je však přinejmenším zajímavý.
Zrnka prudce opražené rýže, jež plavou na povrchu, dodají nápoji výrazný, mírně ořechový a nahořklý tón. Většina lidí chuť tohoto nápoje příliš neocení. Samotní Japonci ho pijí téměř výlučně k jídlu.
Příprava: Dvě, případně i tři lžičky čaje zalijeme čtvrtlitrem vody horké okolo 80 °C. Louhujeme dvě až tři minuty. Čaj není vhodný na více než dvě zalití.
V roce 1920 jeden vynalézavý obchodník vymyslel, jak zužitkovat přestárlou zásobu bančy. Zvětralé čajové lístky nechal mírně opražit a světlo světa spatřil další druh čaje, který si Japonci oblíbili především k jídlu. Báječně se hodí ke všem pokrmům, kde významnou roli hraje sojová omáčka, zejména k tradičnímu smaženému pokrmu sukijaki.
Hnědé, nepříliš kvalitní lístky s velkým množstvím stonků poskytují okrový nápoj oříškové, mírně kouřové chuti, která s ostatními japonskými čaji nemá mnoho společného.
Příprava: Dvě lžičky čaje na čtvrtlitr vody teplé 80 až 85 °C poskytnou poměrně silný nálev už po dvouminutovém louhování. Pro velmi nízký obsah kofeinu ho lze doporučit jako čaj na večerní popíjení, zvláště po opulentní večeři.
Kombinací specifických genetických vlastností japonského čajovníku a čínské zpracovatelské techniky (přerušení oxidace nad horkou pánví a následné svinutí lístků do kadeřavých vlásků) vzniká vysoce kvalitní čaj, který si ničím nezadá s nejlepšími zelenými čaji z Japonska i Číny. Je vyráběn především na severním Kjúšú.
Japonský čajovník mu do vínku nadělil charakteristickou barvu nefritu a jemnou travnatou chuť, aplikace čínské techniky mu dodává chuťovou hebkost a vůni ušlechtilého dřeva.
Lidé, kteří preferují čínské čaje, tuto duši mandarína ukrytou v japonském těle nepochybně ocení.
Příprava: Jako většina špičkových čajů se spařuje ve vodě o teplotě 60-70 °C. Průběh louhování je relativně rychlý a nápoj lze servírovat už po minutě a půl. Použití většího množství čajových lístků - až tři lžičky na čtvrtlitr vody - umožní až pět lahodných nálevů.
Slabý, nicméně chutný čaj složený ze zlomků listů a jemných, lehce nažloutlých stonků a řapíků, jež jsou vedlejším produktem při výrobě kvalitních listových čajů. Má překvapivě příjemnou, typicky japonskou chuť bez zvláštního charakteru. Ve srovnání s ostatními čaji má menší obsah tříslovin i kofeinu. Proto je velmi vhodný pro děti i pro příjemné popíjení od rána do pozdní noci. Ani po jedné konvičce by nikomu nemělo činit problémy usnout.
Příprava: Na čtvrtlitr vody o teplotě 80-85 °C dáme dvě lžičky čaje a louhujeme nejméně tři minuty. Kukiča neposkytne víc než jeden nálev.
Kokeiča neboli špagetový čaj je velice svérázný způsob využití čajového prachu vzniklého při výrobě kvalitních listových čajů. Za použití vody a rostlinného pojidla se z čajového prášku vytvoří pasta, která se protlačí dřevěným sítem, čímž vzniknou dlouhé nudličky, jež se po usušení nakrájí na malé kousky připomínající borovicové jehličí. Japonci tento čaj téměř neznají, byl totiž vyroben pro evropský a americký trh.
Protože se jehličky v šálku po zalití vodou částečně rozpadnou, nápoj je sice svěže zelený, ale nehezky kalný.
Chuť i vůně netypická, mírně nakyslá, někdy ořechová s lehce nasládlým nádechem. Nic pro čajaře začátečníky, ani pro gurmány. Spíše zajímavost.
Příprava: Na čtvrtlitr vody horké 75-80 °C dáme jednu až dvě lžičky čaje. Kokeiča poskytuje pouze jeden nálev.
Také můžeme jehličky rozšlehat bambusovou metličkou (časenem), jak to bývá zvykem u čaje mačča.
Gjokuro je císař japonských zelených čajů. K jeho výrobě se zásadně používají lístky z prvního jarního sběru, vypěstované za mimořádných podmínek. Čajovníky bývají na dva až tři týdny zastíněny bambusovými rohožemi nebo speciálně vyvinutou fólií. Nedostatek světla způsobí, že se v lístcích vytvoří více chlorofylu a méně tříslovin, což znamená, že čaj dostane zářivou smaragdově zelenou barvu, bude méně trpký a přitom neobyčejně povzbuzující. Nejlepší druhy tohoto jedinečného čaje pocházejí ze starobylých plantáží v okolí městečka Udži.
Pravé nefalšované gjokuro se snadno pozná. Obsahuje tmavé, zářivě zelené, matně lesklé, velice uzoučké a ploché lístky, jež vydávají intenzivní vůni připomínající čerstvě nasušené seno z květnatých horských luk.
Barva nálevu je jasně až jedovatě zelená, chuť typicky travnatá s opojným hořkosladkým zadním tónem.
Tyto čaje bývají vesměs dosti drahé. Avšak vložená investice se vám vrátí v nespočtu malých i velkých radostí, jež vám pití lahodného moku způsobí.
Příprava: Nejprve do konvičky vložíme tři i více lžiček čajových lístků a zalijeme čtvrt litrem vody o teplotě 55-65 °C. Louhujeme tři minuty. Tímto způsobem si zajistíme čtyři a více nálevů, z nichž nejznamenitější bude druhý a třetí. Gjokuro nikdy nezaléváme vodou o teplotě vyšší než 75 °C.
Na přípravu kvalitních čajů typu senča a gjokuro se někdy používají speciální soupravy s konvičkou, nádobkou na zchladnutí vody a několika malými mističkami. V tom případě se příprava podobá čínskému rituálu kung-fu.
* Do vyhřáté konvičky o obsahu okolo čtvrt litru vložíme tři i více lžiček čajových lístků a zalijeme vodou zchladlou mírně pod 70 °C.
* Zhruba po minutě louhování začneme čaj po malých částech postupně rozlévat - nejprve na dno všech misek, potom do jejich poloviny a nakonec po samý okraj -, dokud nejsou všechny úplně plné a konvička prázdná, čímž docílíme, že všichni účastníci malého čajového obřadu dostanou chuťově stejný nápoj.
* Tento postup lze několikrát opakovat, vždy s vodou o něco málo teplejší a trochu delším časem louhování.
* Ale pozor, stimulační účinky takto připraveného čaje jsou natolik silné, že pokud to s jeho konzumací přeženete, můžete se jím doslova opít.
V Japonsku bývá zvykem podávat čaj před jídlem jako aperitiv. Jedná-li se o kvalitní čaj senča, gjokuro nebo nejlépe tenča (používaný jako surovina na výrobu čaje mačča), spařené lístky se nakonec mohou sníst.
Čaj obvykle připravíme z velkého množství lístků - až čtyři lžičky na čtvrtlitr čaje. Ty se zalijí vodou o teplotě 70 °C a nechají se čtyři až pět minut louhovat. Vznikne silný nápoj, který významně povzbudí produkci trávicích šťáv. Druhý nálev, zalitý vodou o teplotě 85 °C, je o poznání jemnější a skvěle poslouží k uklidnění chuťových buněk.
Třetí nálev již nepijeme, lístky jen zalijeme vroucí vodou a ihned scedíme. Potom je vyklepneme z konvice na talířek. Důkladně je zalijeme sojovou omáčkou a promícháme. Špenátu či mořským řasám podobná hmota je nad očekávání dobrá a povzbuzuje chuť k dalšímu jídlu.
S jinými než uvedenými druhy čaje nelze tento způsob přípravy doporučit, obvykle totiž obsahují stonky či jiné tvrdé částečky a mají i po delším louhování poměrně tuhé listy.
Pod tímto mazlivým jménem se skrývá unikátní práškový čaj, jenž má za sebou tisíciletou historii, nejprve v Číně a od 12. století i v Japonsku. Používá se při věhlasném japonském čajovém obřadu. I jeho civilní pití by však mělo být slavnostním úkonem.
Mačča se stejně jako gjokuro vyrábí výlučně z nejkřehčích čajových lístků nasbíraných brzy zjara na zastiňovaných plantážích. Na rozdíl od gjokura se ovšem lístky při zpracování nesvinují, ale po usušení se z nich speciálním postupem vypreparují všechny žilky. Vzniklé listové útržky či vločky se nazývají tenča. Tato surovina se posléze rozemele na velejemný čajový pudr jasně zelené barvy. V minulosti se čaj drtil ve zvláštních kamenných mlýncích těsně před podáváním, aby byl co nejčerstvější a nepřišel o jediný odstín své chuti a vůně. Dnes se zpravidla nadrtí hned ve zpracovatelských závodech.
Protože práškový čaj je velice náchylný ke stárnutí, prodává se výhradně vakuově zabalený. Po otevření by měl být do měsíce spotřebován nebo skladován v chladničce, kde však musí být dobře chráněn před vlhkostí.
Mačča se používá i na výrobu sladkých, chlazených osvěžujících čajů, jež jsou vhodné pro běžné pití. V potravinářství jsou hrubší druhy tohoto čaje využívány k ochucování jídel, výrobě čajové zmrzliny nebo žvýkaček.
Příprava: V první řadě se musíme vybavit speciálním nádobím a náčiním. Zcela nepostradatelná je bambusová metlička zvaná časen, bez níž není možné prášek rozšlehat. Široká čajová miska čawan, ve které se mačča připravuje, už nemusí být originální - místo ní nám může posloužit jakákoli hlubší miska s obsahem okolo čtvrt litru. Stejně dobře můžeme nahradit i další součásti tradiční výbavy na přípravu šlehaného čaje: bambusovou lžičku čašaku, lněný ubrousek čakin na vyčištění a vysušení misky, dózičku na uchování čajového pudru čaire…
Nicméně mějte na srdci i na paměti, že příprava a popíjení šlehaného čaje mačča má své neopomenutelné estetické a filozofické hledisko. Pokud se tedy chcete pravidelně oddávat pití šlehaného čaje, pořiďte si vkusnou a vyhovující základní soupravu.
Z čaje mačča lze připravit hustý čaj koiča a řídký čaj usuča. Hustý čaj se většinou připravuje při slavnostním obřadu čanoju, ale nic vám nebrání připravit si ho doma. V tom případě použijte až dvojnásobnou dávku čajového prášku, než je uvedeno v následujícím receptu.
Nyní k samotné přípravě. Nejdříve uvedeme do varu vodu a necháme ji zchladnout na 75-90 °C. Pak misku (čawan) pečlivě vypláchneme horkou vodou, aby se důkladně vyhřála, a zbytky vody vytřeme ubrouskem (čakin). Při této příležitosti v misce smočíme časen, aby se zvlhčil. Dále odměříme 4-6 g čajového prášku (dvě až tři vrchovaté lžičky čašaku), který vložíme do misky. Poté čajový prášek pomalu a rovnoměrně zalijeme 150 mililitry předem připravené horké vody. Prášek na dně misky zežmolkovatí a musí se rozšlehat. Tato operace vyžaduje určitý cvik, cit a zkušenost. Nejdříve se pomalým krouživým pohybem časenu rozmíchají největší hrudky, pohyb se postupně zrychluje. Přestaneme časenem opisovat kruhy a kmitáme od kraje ke kraji misky. Šlehání musí být rychlé, ne však křečovité a pohyb ruky by měl vycházet dílem ze zápěstí a z paže. Nápoj se šlehá, dokud nejsou všechny žmolky rozmíchány a na hladině se nevytvoří souvislá pěna. Není chybou pokračovat ve šlehání dál, vzniká tak výrazně pěnivý nápoj, což přispívá jeho chuti.
Pití čaje mačča by měl být akt klidný a soustředěný. Hodí se pro sváteční a vzhledem ke své výstřednosti spíše osamocené chvíle, sdílené nanejvýše s několika stejně naladěnými přáteli.
V Japonsku se vyrábějí prakticky všechny druhy čajů: černé, bílé i částečně oxidované, jež jsou tu často označované jako modrozelené. Dokonce tu lze narazit i na japonskou verzi čaje Pchu-er. Všechny dohromady však tvoří jen nepatrnou část produkce úzce orientované na zelené čaje.
Oolong (úronča) a Pchu-er (kokuča) nejsou určeny k běžnému popíjení, ale prodávají se jako léčivé čaje, bílý čaj (haku-ča) je výstředností pro znalce. Produkce černého čaje (kóča), jak ortodoxní, tak CTC, částečně pokrývá domácí čajový trh, japonské čajovníky však neposkytují příliš charakterní nálev, a proto končí ve směsích s importovanými čaji.
Nejrozšířenější přípravou čaje je louhování lístků v horké vodě. Dlouhá čajová historie však dala vzniknout mnoha jiným originálním receptům, jež se obvyklé metodě přípravy vymykají. Jak se dělá japonský práškový čaj mačča, turecký Rize či jak Číňané provádějí čajový rituál kung-fu, už z předešlých kapitol známe. Podívejme se, co všechno lze s čajem ještě podniknout.
Jak chutnal čaj v 8. století, se už asi nedozvíme, neboť technologie výroby čaje i jeho genetické dispozice byly jiné. Čaj podle mistra Lu Jüa si však můžeme zkusit připravit i dnes. Můžeme na něj použít jakýkoli lisovaný, černý nebo zelený čaj. Dobrých výsledků lze dosáhnout i s tmavým čajem Pchu-er.
Lu Jü ve své Knize o čaji uvádí, že se má odlomený kus lisovaného čaje nahřívat tak dlouho, dokud nezměkne jak paže nemluvněte. Dnešní lisované čaje se však od těch z 8. století liší technologií výroby a nahříváním rozhodně nezměknou. Proto musíme odlomený kus lisovaného čaje v hrnci napařit.
Zároveň do jiné vhodné nádoby dáme vařit vodu na čaj. Lu Jü rozlišuje tři druhy varu. Při prvním se ve vodě začnou objevovat malé bublinky. V té chvíli přidáme do vody sůl. Na litr vody postačí jen špetka (to znamená množství, jež se vejde na špičku nože či mezi palec a ukazováček). Sůl dělá nálev jemnější a hladší, v nápoji však slaná chuť nesmí být cítit.
Při druhé fázi varu se ve vodě po obvodu nádoby vytvoří souvislá řada bublinek. Nyní do vody vhodíme změklý čaj. Rozhodně s ním nešetříme - použijeme zhruba dvacet gramů na litr vody.
Třetí a konečná fáze varu je zjevná - voda se vaří, vzpíná a převaluje. Odstavíme hrnec s čajem a nalijeme do něj trochu čerstvé studené vody - asi půl decilitru na jeden litr nálevu. Dle Lu Jüa se tím vodě vrátí její přirozená svěžest.
Po třech až šesti minutách louhování nálev slijeme a podáváme.
Napoprvé tento svérázný způsob přípravy ocení málokdo. Zkušenější pijáci čaje však po nějaké době onu božskou chuť, kterou Lu Jü takto připravenému čaji přisuzoval, určitě objeví.
Louhovat čaj přímo v mléce je zvyk poměrně běžný v Mongolsku, Střední Asii i v Indii. Někteří znalci uvádějí, že tento způsob přípravy vynalezly pastevecké kmeny ve staré Persii.
Budeme potřebovat plnotučné mléko a hutný, nejlépe zlomkový čaj, popřípadě CTC. Ve čtvrt litru mléka rozmícháme tři až čtyři lžičky čaje. Za stálého míchání vše uvedeme do varu, až mléko vzkypí. Nálev odstavíme a po třech až pěti minutách louhování scedíme přes sítko. Dle chuti osladíme.
Velice chutnou variantu tohoto nápoje si připravíme, pokud ještě před svařením přidáme koření, například hřebíček, skořici či indickou směs masala. Příjemné exotické vůni, jež se bude šířit po celém okolí, neodoláte.
Nápoj má aromatickou, hladkou chuť, hořkost a trpkost se v mléku vytrácí. Kofein je však obsažen ve třikrát až čtyřikrát vyšších koncentracích, než je obvyklé, neboť se v mléku dobře uvolňuje. Dosti oslazený kočovnický čaj je velice vhodný pro povzbuzení při náročném fyzickém úkonu. Avšak pozor na předávkování kofeinem.
V severní Africe a v arabských zemích se rozšířilo pití sladkého zeleného čaje ochuceného mátou. Je oblíben mezi všemi vrstvami obyvatel. Připravit si ho můžete dvěma způsoby. Zcela určitě vám zachutná, navíc vás vzpruží a osvěží. Podává se ve sklenici.
Do čajové konvice nasypeme cukr - jednu lžičku na čtvrtlitr vody (popřípadě více dle chuti) a jednu lžičku zeleného čaje. Nejvhodnější je Ču čcha (Gunpowder), ale dá se použít i Čen mej (Chun mei) a jiné trpčí zelené čaje. Dále vložíme mátu - jeden lístek na šálek. To vše zalijeme vroucí vodou. Po šestiminutovém louhování čaj důkladně promícháme a můžeme servírovat. Do skleniček ho naléváme pěkně z výšky, aby se utvořila pěna. Před podáváním do každé skleničky přidáme lístek čerstvé máty.
Pokud zvolíme druhý způsob přípravy, získáme nálev tmavší barvy a intenzivní, mírně karamelové chuti. Do hrnce nebo konvice s chladnou vodou přidáme příslušné množství cukru a dáme vařit. Když voda začne vřít, vsypeme čajové lístky (Ču čcha, Čen mej…) a krátce, nanejvýše jednu minutu, je povaříme. Nálev scedíme do konvice, ve které máme připravenou mátu. Po třech minutách můžeme rozlévat do sklenic.
Značnou pozornost bychom měli věnovat výběru máty peprné. Má totiž mnoho variant, které se chuťově odlišují. Arabská máta (nana) je svou chladivou chutí určitě nejvhodnější. Jiné druhy mohou uvolňovat hořké tóny, které čaj zkazí. Nejlepší je použít čerstvou mátu, lze se však spokojit i s nasušenou. Chuť nápoje můžete obohatit použitím nerafinovaného hnědého cukru.
Velice osvěžující a energeticky vydatný čaj vás potěší a posílí v parných dnech i v třeskuté zimě. Hodí se i ke kouření tabáku. V arabských zemích se při něm běžně kouří vodní dýmky.
Na přípravu tohoto vynikajícího čaje potřebujeme speciální indické koření masala, které se u nás prodává v čajovnách nebo obchodech s kořením. Můžete si je i sami namíchat. Jedná se o drobně nadrcené kousky hřebíčku, kardamomu, bílého pepře, skořice a zázvoru, smíchané ve vyrovnaném poměru.
Dáme vařit vodu a osladíme ji. Použijeme zhruba jednu lžičku cukru na decilitr vody. Když voda začne vřít, přidáme koření masala a jakýkoli černý hutný čaj - obojí po jedné lžičce na decilitr vody. Vaříme jednu minutu, potom přidáme mléko v poměru 1:1 až 1:2 k množství vody. Necháme vzkypět, odstavíme a scedíme.
Tento čaj ocení všichni milovníci sladkého. Je velice příjemný na žaludek. Skvěle se hodí jako ranní životabudič po prohýřené noci.
Čaj připravený tradiční metodou není na chlazení příliš vhodný. Rychle ztrácí kvalitu, vytváří se v něm zákal. Proto je v tomto případě lepší čajové lístky louhovat přímo v chladné vodě.
Vezmeme libovolnou čistou nádobu, kterou je možné uzavřít. Může to být například umělohmotná láhev od stolní vody. Vsypeme do ní pět až osm lžiček čaje, které zalijeme litrem chladné čisté vody. Nejméně na deset až patnáct hodin vložíme do ledničky. Když se lístky čaje rozvinou a změknou, je nápoj hotov.
Nálev se vyznačuje jiskrnou barvou a jemnou, velice osvěžující chutí, kterou v horkých dnech opravdu oceníte.
Pro přípravu tohoto nápoje můžeme použít všechny druhy čaje s výjimkou lisovaných a práškových, ale nejvhodnější a nejchutnější jsou oolongy.
Protože způsob, jakým v chladu čajové lístky uvolňují chuť, je velice vyvážený, lze takto s úspěchem spotřebovat i starší či nepříliš povedené sorty čaje.
V Japonsku patří k velice populárním nápojům. Jeho příprava je sice poměrně jednoduchá, leč vzhledem k ceně hlavní suroviny - práškového čaje mačča - poněkud nákladná. Naštěstí se prodává i méně kvalitní mačča určená na vaření, která v tomto případě zcela postačí.
Čajový prášek se rozmíchá v poměru 1:1 s obyčejným krupicovým cukrem, popřípadě glukózou (hroznovým cukrem). Vhodná je i směs glukózy a obyčejného cukru namíchaná v libovolném poměru dle chuti. Když je směs důkladně rozmíchána, vsypeme ji do šejkru a přidáme vodu v poměru dvě lžičky směsi na decilitr vody, popřípadě i led. Nádobu uzavřeme a nejméně minutu pečlivě protřepáváme. Brčálově zelený nápoj servírujeme ve sklenicích s ledem. Čajové frappé patří k vynikajícím osvěžením v horkém letním odpoledni. Navíc je mimořádně povzbuzující a energeticky vydatné. Vzhledem ke značnému obsahu kofeinu ho však nelze doporučit kardiakům.
Na další způsob přípravy chlazeného čaje budeme potřebovat šejkr, led, cukr a libovolný oolong běžné kvality. Vhodný je například Wu lung.
Připravíme si půllitr silného čaje a necháme ho vychladnout. V šálku čisté chladné vody rozpustíme poměrně velké množství cukru (pozor - nepřehnat a řídit se chutí), popřípadě použijeme čistý cukrový sirup. Do šejkru dáme led a zalijeme ho čajem a cukrovým roztokem. Několik minut protřepáváme. Podáváme ve sklenici, nejlépe s brčkem. Lahodný, velice osvěžující a kalorický nápoj svou barvou a bohatou bílou pěnou připomíná husté pivo.
Čaj a některé druhy koření se spolu výtečně doplňují. Vyrábějí se i čaje aromatizované kořeněnými vůněmi, avšak nápoj ochucený čerstvým kořením je určitě chutnější a účinnější. Většinu koření si obstaráme bez potíží, a tak zbývá vybrat vhodný čaj a začít experimentovat.
Například velice chutný je černý čaj s hřebíčkem. Na jeho přípravu používáme čaj se silným tělem a značnou hořkostí, která dobře vyrovná nakyslou svíravost hřebíčku. Množství přidaného koření závisí na individuální chuti. Směs zaléváme v konvici jako běžný černý čaj a louhujeme okolo pěti minut. Hřebíček, zvláště ve větší koncentraci, působí jako lokální i celkové analgetikum, proto lze tento nápoj s úspěchem použít například pro utišení bolesti zubů.
Obdobně připravujeme černé čaje s dalšími druhy koření - skořicovou kůrou, kardamomem a podobně. Velice chutná je samozřejmě i indická směs koření masala.
Do zeleného čaje se koření většinou nehodí. Ovšem zelený čaj z Dárdžilingu nebo horší jakost čaje Čen mej lze zpestřit čerstvým nastrouhaným zázvorem. Množství záleží na individuální chuti. Zázvorový čaj se příjemně pije a velice osvěží tělo i mysl. Samotný zázvor je navíc velice zdravý, dezinfikuje ústní dutinu i trávící trakt a obsahuje celý komplex léčivých látek, jejichž hodnota ještě není zcela doceněna.
I mnohé další kombinace čaje s kořením a jinými ingrediencemi jsou možné. Na Šrí Lance se prý dokonce popíjí čaj s tabákem - tento způsob přípravy však nelze v žádném případě doporučit, neboť hrozí akutní otrava nikotinem. V rozumných mezích však právě experiment může přinést nové a neotřelé chutě.
Osvícený milovník čaje, který má dobrý přehled o čajích světa a umí je s grácií a lehkostí připravovat, by rozhodně neměl usnout na vavřínech. Naopak by měl svou znalost využít a hledat nové chuťové nuance, které tento lahodný nápoj může poskytnout. Jedním ze způsobů, jak oživit svůj čajový nápojový lístek, je míchání různých druhů čaje a kombinování jejich způsobů přípravy. Jako inspirativní vodítko prezentuji několik níže uvedených originálních návodů. Při vlastních experimentech však mějte na paměti, že příprava čaje je sice věc volná, ne však libovolná a že jen lahodná či alespoň příjemná chuť se počítá.
Budeme potřebovat sypaný čaj Pchu-er (případně si ho nadrolíme z cihly) a černý čínský čaj Čeng-šang siao-čung (Lapsang Souchong). Smícháme je v poměru 1:1 a vzniklou směs připravíme jako černý čaj.
Použijeme jednu, maximálně jednu a půl lžičky čaje na čtvrtlitr vroucí vody a louhujeme pět minut. Získáme tak nápoj s vůní čerstvě exhumovaného hrobu, který svou silou a nekonformní chutí osvěží i mrtvolu. Podáváme bez přísad. Čaj ocení především milovníci černých tabáků druhu latakia.
Čajovou obdobu medvědího mléka - horkého mléka s rumem a medem - lze s úspěchem použít jako prevenci i léčbu nachlazení horních dýchacích cest. Podle návodu připravíme kočovnický čaj. Místo cukru však nápoj osladíme medem a na čtvrt litru čaje přidáme zhruba půl decilitru rumu. Dobře promíchaný nápoj pijeme co nejvíce horký.
Chceme-li si ještě večer vychutnat svůj oblíbený šálek čaje a pak rychle usnout, musíme z něj odstranit alespoň část jeho obsahu kofeinu. Naštěstí se více než polovina jeho množství uvolňuje do vody už v první minutě louhování.
Do konvice si připravíme čaj. Vhodné jsou čaje čínské, například Čchi-men, ale hodí se například i Dárdžiling, anebo vysokohorský Cejlon. Špatné nejsou ani zlomkové čaje, popřípadě CTC. Následně lístky spaříme horkou vodou a necháme je čtyřicet pět vteřin louhovat. Vzniklý nálev slijeme do výlevky. Lístky opět spaříme, necháme příslušnou dobu louhovat a servírujeme. Čaj je částečně zbaven kofeinu, ale svou charakteristickou chuť neztratí. Jemné odstíny jeho aroma a chuti však bude třeba oželet.
Některé defektní čaje se touto přípravou dokonce vylepší.
Smíšením japonských čajů senča (zalévaný čaj) a mačča (šlehaný čaj) získáme velice hutný a povzbuzující nálev brčálově zelené barvy.
Na čtvrtlitr vody budeme potřebovat jednu lžičku čaje senča a zhruba dva gramy mačča. Oba čaje v misce pečlivě promícháme, aby čajový prášek neudělal hrudky. Směs vsypeme do konvice a zalijeme ji vodou o teplotě 70 °C. Necháme louhovat nejméně pět minut a před rozlitím nálev ještě promícháme. Chuť je velmi hladká a plná. Účinek nad očekávání povzbuzující.
Čaj je vhodný pro popíjení při duševní práci, která se na rozdíl od psychických sil jeví nekonečnou.
Pokud se vám stane, že nakoupíte nepříliš kvalitní a přestárlý zelený čaj Ču čcha (Gunpowder), Čen mej, Ťien lü čcha či jiný, tak hlavu vzhůru, nic není ztraceno. Pro standardní způsob přípravy zalitím vodou o osmdesáti a méně stupních celsia už tento čaj sice není vhodný, neboť získal nepříjemné trpké akcenty, ale lze z něho přichystat opravdový životabudič.
Do vyhřáté konvice vložíte dvě až tři lžičky zeleného čaje a spaříte čtvrt litrem vroucí vody, stejně jako kdybyste připravovali čaj černý. Nejpozději po třech minutách louhování nápoj slijete a vypijete. Drsná chuť žiletkového čaje vás začne probouzet už při pouhém kontaktu s jazykem. Velice rychle dokáže proříznout mátožný stav polospánku a naladit mysl na jasné a ostré vnímání.
Každému pijáku čaje se stane, že mu v krabičce zůstane malý zbytek čaje. Je samozřejmě škoda ho vyhodit do odpadků. Zbývají tedy dvě možnosti. Buď ho přisypat navrch čerstvě koupeného čaje stejné značky či si vyhradit jednu dózu, v níž budeme všechny zbytky uschovávat. Náruživější čajaři si mohou vyhradit více dóziček, aby nemísili černé, částečně oxidované či zelené čaje - ačkoli ani to není na škodu. Také není marné vést si záznamy, jaké čaje dózu obohatily, protože se může stát, že nápoj připravený z této směsi bude neobyčejně lahodný a vy zatoužíte navždy ho včlenit do vašeho nápojového lístku.
Ochutnávat začněte, až když se vám v krabičce nashromáždí nejméně pět různých čajů. Nálev připravte dle úvahy a fantazie. Pokud se směs nevyvede, můžete ji použít na pohoštění nevítaných návštěv - nevyzrazujte jim však tento recept, vrhlo by to na vás špatné světlo. Tímto způsobem ušetříte až třicet korun českých ročně.
| email: caj@thoma.cz || vyrobilo studio WebWorks.cz || bugreport: bugreport-caj@webworks.cz |